Terst dnes nepatří k příliš pozoruhodným italským městům. Počet jeho obyvatel rychle klesá, nyní dvěstětisícová populace výrazně stárne. Tradiční ocelářství a stavba lodí mají své nejlepší časy dávno za sebou, přesto je hlavní město Furlanska-Julského Benátska i dnes důležitým průmyslovým i obchodním centrem a jedním z motorů churavé italské ekonomiky. K nejbližšímu letišti 50 km, zato zdejší přístav hraje ve Středomoří stále důležitou roli a z ropného terminálu proudí každoročně desítky milionů tun strategické suroviny Transalpským ropovodem na sever, mimo jiné do České republiky, jejíž poptávku kryje zhruba z jedné třetiny. Významné společnosti, například Generali, Fincantieri, Italia Marittima nebo illy zde mají svá sídla.

Pro turistu obecně nic prvoplánově lákavého, pro toho českého dvojnásob. A přitom nás právě s tímhle místem kdysi pojilo opravdu mnohé. Od dob panování Marie Terezie po rozdělení Evropy železnou oponou patřily obchodní a společenské kontakty české komunity a mnohonárodnostní terstské společnosti k realitě spoluutvářející naše dějiny.  

Na poznání města jsem měl bohužel jen chvíli a tak jsem se omezil pouze na k nábřeží přiléhající Rakouskou čtvrť. Časy kdysi čtvrtého největšího města rakousko-uherské monarchie, jsou dávno pryč, ale odkaz habsburské Mitteleuropy je tu patrný dodnes. Třeba kolem náměstí Jednoty Itálie hledáte marně cokoliv typicky italského. Nebýt nápisů a sem tam i tradičních skůtrů mohli byste při pohledu na fasády a hmotu staveb kolem vás (NJT píše doslova o "komicky pompézních budovách") snadno nabýt dojmu, že stojíte kdesi ve Vídni, Budapešti či ve Lvově.

Při úpravách hrstky pořízených fotografií jsem se začetl do českého překladu knihy místního rodáka, slovinského historika Boruta Klabjana, ve které se věnuje působení Čechů a Slováků v Terstu a na severním Jadranu především od poloviny 19. do poloviny následujícího století. Vybral sem z ní následující:

1. V 18. století, kdy habsburské impérium získává postavení velmoci se na severu dostávají do popředí dostávají díky ekonomické vyspělosti české země, na jihu říše z týchž důvodů Terst a severní pobřeží Jadranu. Karel VI. prohlašuje Terst svobodným přístavem, za Marie Terezie přichází všestranný rozkvět města, které do té doby "nebylo ničím".
   
    
2. Josef Ressel, potomek česko-německých rodičů, rodák z Chrudimi, toho času ve funkci lesmistra v Terstu, koná roku 1829 v přístavu pokusy s parníkem poháněným lodním šroubem.
   
    
3. V roce 1839 začíná výstavba Rakouské jižní železnice dovedené přes Ljublaň do Terstu v roce 1857. Objem obchodu řadí na konci 19. století přístav mezi nejvýznamnější v celém Středozemí.
   
    
4. Reprezentativní budova Tergesteo na Burzovním náměstí se stává roku 1849 sídlem Slovanského spolku mezi jehož pěti stovkami členů jsou i Češi. Snad nejaktivnějším z nich je jistý Alexander Bačovský, vydavatel knih v češtině a slovenštině a přispěvatel Novin Lípy Slovanské.
   
    
5. V Ljublani je v roce 1863 založena první slovinská organizace Sokola ("Južni Sokol"), v Terstu pak v roce 1882 (sídlo v Národním domě). Český živel proniká do oblasti také prostřednictvím bankovních poboček - Slavia 1874 a Živnobanka 1908.
   
    
6. Roku 1909 je založena Česká beseda, jejíž činnost ukončila 1. světová válka. V roce 1910 už je Terst kosmopolitní aglomerací navštěvovanou mnoha umělci a filozofy. Z 230 000 obyvatel bylo oficiálně 1455 Čechů a 704 Moravanů - od pomocného personálu v restauracích, přes úředníky po hoteliéry, učitele , inženýry a lékaře (Pro zajímavost, vlastníkem domů Vila Pensione Adria a Dependance Villa Carola v nedalekém slovinském letovisku Portorož byl v letech 1911-14 Ludvík Masaryk, mladší bratr prezidenta Osvoboditele, pochovaný v Terstu).
   
    
7. Boje první světové války nepostihly sice město bezprostředně, jako během II. světové války, bylo však zázemím sočské fronty. Počet obyvatel klesl o 40 %, ekonomické aktivity téměř ustaly a došlo k faktickému odříznutí od ostatních oblastí R-U monarchie, jejíhož mocenského kolapsu využili na konci října 1918 Italové. Vznikl Comitato di salute pubblica (Výbor pro obecné blaho) do něhož vstoupili i slovinští politici, jejichž pozici navzdory malému zastoupení posilovala skutečnost, že veleli jednotkám bývalé rakousko-uherské armády a námořnictva. Součástí těchto sil, o které se Výbor při potírání všeobecného revolučního chaosu opíral byla i jednotka československá.
   
    
8. Už od roku 1914 se v představách předních českých politiků o poválečném uspořádání v případě rozpadu Rakouska-Uherska  a zisku národní samostatnosti objevuje myšlenka tzv. koridoru - dvousetkilometrového pásu podél rakousko-maďarské hranice, přímého spojení s jižními Slovany.
   
    
9. Nově vznikající Československá republika chtěla být v těchto dnech, kdy se rozhodovalo o příštím uspořádání oblasti rovněž "při tom" a pokud možno obhájit své zdejší geopolitické zájmy - přístup k moři, možnosti podnikání apod. Dosud Jihoslovany vítaní hosté pověřili hájením dosavadních pozic Odona Páru (1887-1973) - původně zaměstnance rakouských státních drah, později diplomata, zejména však muže znalého poměrů v Terstu a již od roku 1912 vůdčí osobnost zdejšího českého spolkového života. Pára zde zakládá Český námořní výbor v němž se výrazně angažuje i  Hugo Vavrečka děd Václava Havla.
   
    
10. Požadavek "koridoru" nebyl mocnostmi na pařížské mírové konferenci 1919-20 podpořen, přesto zůstávalo postavení československých zástupců v Terstu  dosti silné - USA totiž přes přístav a dál po železnici zásobovaly poválečnou střední Evropu vydatnou potravinovou pomocí. Čeští vojáci, italští legionáři, pomáhali s nakládkou vagonů, jejich hlídáním a zajišťovali i jejich doprovod do Čech. 
    
     
11. V srpnu 1919 podepsali civilní komisař Terstu a vedoucí čsl. vojenské mise v Itálii dohodu o přepravě českých legionářů, kteří po cestě přes Sibiř čekali ve Vladivostoku na návrat domů. První loď s 1021 legionáři zakotvila v Terstu 28. 11. 1919 - vojáci zprvu nemohli vstupovat do města a to z obavy před šířením bolševických idejí. Tento režim se postupně uvolňoval. Během roku dorazilo z Vladivostoku do Evropy celkem 42 plavidel se 72 000 vojáky (Čechy, Slováky, Poláky, Slovinci) i civilisty - z toho přes 50 000 právě přes Terst. Cesta bez komplikací trvala zpravidla měsíc.
    
     
12. V roce 1920 byla obnovena činnost České besedy, od roku 1926 do vypuknutí 2. světové války proslul spolek zejména pořádání plesů jež navštěvovala jak italská elita, tak diplomatičtí zástupci mnoha zemí včetně např. Turecka a Sovětského svazu. V roce 1926 se uvádělo pro Terst 761 osob s československým občanstvím (tj. i Němci a Židé). 
    
     
13. Problémem využití terstského přístavu byly dlouhodobě jednak vysoké poplatky spojené s jeho službami, jednak dlouhá doba přepravy po železnici do Čech (vlakem z(do) Terstu měsíc, lodí do Hamburku pouhé 4 dny. I tak bylo Československo roku 1924 největším vývozcem z Terstu a v pořadí druhým dovozcem. Vrcholu dosáhl československý dovoz v roce 1926 (tedy v době, kdy již Mussoliny dovršil fašizaci italské státní správy) s objemem 412 tisíc tun zboží. Objemům dopravovaným přes Hamburk (po uzavření mírové smlouvy) to ovšem nemohlo konkurovat.
    
     
14. V sociálně neutěšené poválečné situaci se v oblasti aktivizovalo socialistické a dělnické hnutí, stejně jako hnutí fašistické  i odpor Chorvatů a Slovinců k Italům. Dne 13. července 1920 zapálili italští nacionaliské Národní dům v Terstu, den na to v Pule. Tlak na poitalšťování života sílil, někde museli čeští zaměstnanci postoupit svá místa Italům a zvláště intenzivně postupovaly úřady proti zhruba čtyřicítce českých a moravských kněží působících v oblasti celé Julské Krajiny. Český velvyslanec v této věci dokonce intervenoval u Mussoliniho - neúspěšně. Stejně pochodil československý zástupce při jednání se Svatým stolcem.
    
     
15. Italský fašismus upevňoval v druhé polovině dvacátých a třicátých letech své pozice v celé oblasti Julské Krajiny - procesy s jihoslovanskými odpůrci fašismu v Pule (1929) a Terstu (1930) vyvolaly vzhledem k uloženým trestům smrti nejen vlnu nevole v československém tisku, ale i celoevropskou odezvu a jasně negativní stanovisko také u amerických slovanských skupin.
    
     
16. A další události se valí: 1935 - Henleinova SdP získává v československých volbách nejvíce hlasů, 7. 3. 1936 obsazuje německá armáda Porůří a 3. 10. 1936 vysílá Itálie své jednotky do Etiopie. V březnu 1937 uzavírá Jugoslávie a Itálie smlouvu o neutralitě. V březnu následujícího roku proběhl anšlus Rakouska. Dne 18. září 1938 prohlašuje Mussoliny ve vystoupení v Terstu, že v případě války by Itálie nebyla na straně Československa. Deset dní na to se dobře známí aktéři sejdou v Mnichově ...
    
     
17. Od prvních dnů po ukončení II. světové války se opět rozbíhají jednání o dalším osudu Terstu a okolí - Tito se svou partyzánskou armádou si jej na mezinárodním fóru nárokuje pro Jugoslávii (toto stanovisko podporuje v souladu se svými zájmy i Československo), italská diplomacie požaduje od vítězných západních spojenců zachování hranic v předválečné podobě.
    
     
18. Diplomatické soupeření o budoucnosti Terstu vyvrcholilo na pařížské mírové konferenci mezi 29.7. a 15.10.1946 (pro zajímavost, jedinou ženou mezi jednajícími byla členka čsl. delegace Gertruda Sekaninová). Odhlasováním hranice mezi Itálií a tzv. internacionalizovaným územím byla otevřena cesta ke vzniku Svobodného území Terst (15.9.1947). To se až do roku 1954 stalo mimo jiné jedním z hot spotů studené války. Svobodné území Terst bylo rozděleno na zónu A pod vojenskou správou USA + VB a zónu B spravovanou Jugoslávskou armádou.
    
     
19. V červnu 1948 došlo k roztržce mezi Stalinem a Titem a tedy i Československem a Jugoslávií. Vzhledem k tomuto sporu se československé hospodářství začalo nově orientovat na spolupráci s Polskem, Rumunskem a Bulharskem. V roce 1954 podepsaly USA, VB, Itálie a Jugoslávie kompromisní tzv. Memorandum o souhlasu. Tím přešla zóna A pod italskou civilní správu a zónu B civilní správa Jugoslávská. 
    
     
20. Ani dnes však nejsou vztahy mezi Terstem a naší zemí na úplné nule, jak jsem se přesvědčil při návštěvě slovinskojazyčného Prešerenova gymnázia.