Mnoha obdobně postiženým jedincům by asi byla povědomá nezbytná úvodní etapa spojená se spekulacemi nad tím, které sklo vybrat, jak ušetřit – prostě a jednoduše, jak přijít na něco, co jiní a mnohem zkušenější přede mnou nevymysleli. Pořádek v hlavě nakonec nastolil tento článek pana Ondřeje Prosického shrnující zkušenosti právě s tímto teleobjektivem. Druhá, méně příjemná, etapa spojená s akceptací ceny objektivu byla brzy vystřídána setkáním „tváří v tvář“ s kvalitně zpracovaným výrobkem made in Japan.

Když už ale krabice stála pár dní na stole, nastala logicky poslední část setkání s vytouženým kouskem fotovýbavy, očekávání pěkných snímků. Skromněji řečeno, po takových, se kterými bych byl spokojen (i když opět jen do chvíle, než zase masochisticky otevřu stránky některého z mistrů oboru wildlife phototografy). 

Okamžik, na který jsem se těšil s dětinskou nedočkavostí, přišel až na konci prosince. Část Vánočních prázdnin jsem strávil jako tradičně ve svém rodném kraji na Kutnohorsku a tak jsem si u sestry na zahrádce vyzkoušel, co čtyřstovka umí. Součástí přípravy bylo nejdříve uzavření dvou lovecky nadaných koček, které zahrádku také obývají, do zahradního domku. Pokud jde o potravu, podstrojil jsem ptactvu opravdu pestře. Nic už nebránilo začít. Chabě vybaven pro zimní fotografování ptactva jsem s pomocí starší dcery vyhloubil na zahrádce v závěji sfoukané s polí asi třičtvrtě metru hluboký záleh, do kterého jsem se hodinu po poledni, teple oblečen, uložil do řádného spacího pytle. Nízké zimní slunce filtrované mlžným oparem poskytovalo téměř ideální osvětlení a po improvizovaném zamaskování starým prostěradlem mi i ptáčci po nedlouhém čekání poskytli šanci. Zprvu jsem usadil svou D350-ku na stativu, ale tuto alternativu jsem velmi rychle zavrhl a cvakal z ruky.

Nejdříve se osmělili sýkory koňadry a modřinky, posléze i další druhy. Jakmile na udusané sněhové pokrývce mezi skořápkami ořechů, zrnky pšenice a jablky nastal čilý ruch, okolí pro mne přestalo existovat. Vážení, byl to relax s hodně velkým „r“! Běžní opeřenci, kteří defilovali před objektivem, se mi v těch tichých minutách zdáli mnohem, mnohem zajímavější než obvykle. Zatímco z počátku jsem se obával o dostatečnou blízkost k létajícím strávníkům, problém nastal v naprosto opačném případě. Přímo před přední otvor improvizovaného krytu dosedl nádherně vybarvený dlask, bohužel však podstatně blíže než činí minimální zaostřovací vzdálenost, tedy 3,5m. Při pokusu o zaostření se k mé malé radosti v hledáčku objevil jen hnědavý stín. Než jsem ve svém úkrytu zaujal výhodnější polohu, byl krásný pěnkavovitý pěvec nenávratně pryč.

Během hodiny se stín blízké hromady sněhu nezadržitelně doplazil až ke krmelišti. Nastal čas přesunout se do vytopené místnosti k počítači a zkontrolovat jak jsem si vedl. Tady je několik výsledků.