Kosmas v úvodu Kroniky Čechů v souladu se středověkým pohledem na naši domovinu říká: „ V Evropě leží Germánie. V jejích severních částech je kraj, který se rozprostírá dost doširoka a je dokola ze všech stran obtočený horami.“

KOSMAS. Kronika Čechů. V České knižnici vydání první. Přeložil Ondřej KOUPIL. Česká knižnice. Praha: Nadační fond České knižnice ÚČLK FF UK, 2025. ISBN 978-80-7658-116-6.

František Palacký (1798–1876) byl nejen zakladatelem moderního českého dějepisectví, ale také klíčovým politickým vůdcem své doby – vrcholné fáze českého národního obrození. Jeho pojetí dějin pak formovalo českou národní identitu po více než století. 
K této významné postavě mne školní vzdělání přivedlo jen okrajově a odhaduji, že můj, přinejlepším vlažný vztah k ní, bude pravděpodobně charakteristický pro většinu našeho národa.  Proto jsem si se zvědavostí a posléze i zahanbením z roztříštěnosti svých dosavadních poznatků prošel výstavu u příležitosti 150. výročí jeho úmrtí, která se v historické budově Národního muzea koná od 1. 4. 2026 do 31. 8. 2026. Asi nepřekvapí, že jsem se výstavním sálem po většinu své návštěvy pohyboval téměř sám.

A pokud jde o to, co jsem si připomněl a dověděl, dalo by se to shrnout třeba do těchto bodů:

1.    Dal českým dějinám hlubší filozofický smysl. Ve svém životním díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (zprvu vydáno jako Geschichte von Böhmen v letech 1836-45) definoval české dějiny jako neustálou polaritu mezi demokratickým, mírumilovným (sic) slovanstvím a výbojným, feudálním němectvím. O správnosti myšlenky pochybovat lze, o jejím vlivu však není pochyb.

„Hlavní obsah a základní tah veškerých dějin českých jest ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s němectvím.“

PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Otisk dle původního vyd. Praha: B. Kočí, 1921.

2.    Během revolučního roku 1848 formuloval politický program austroslavismu. Věřil, že malé slovanské národy ve střední Evropě potřebují zázemí silného, národnostně celkem tolerantního Rakouska jako záštitu před rozpínavostí Německa a Ruska.

„Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

(Psaní do Frankfurtu - oficiálně O poměru Čech a Rakouska k říši německé, ze dne 11. dubna 1848)

3.    Odmítl velkoněmecké koncepce vztahující se i na  území českých zemí a zásadně obhajoval zachování národní suverenity. Jeho sebevědomý dopis, kterým odmítl účast na frankfurtském sněmu, je jedním z nejdůležitějších politických dokumentů českých dějin. Palacký zde jasně deklaroval, že Češi nejsou součástí německého národa a jejich politické cíle jsou odlišné.

„Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím málem, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Národ ten jest sice malý, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající.“

(Psaní do Frankfurtu - oficiálně O poměru Čech a Rakouska k říši německé, ze dne 11. dubna 1848)

4.    Vyzdvihl husitskou epochu jako vrchol českých dějin Zatímco předchozí (často katolická a habsburská) historiografie vnímala husitství jako kacířský a destruktivní exces, Palacký jej reinterpretoval jako slavnou epochu. Husity viděl jako bojovníky za svobodu svědomí, demokracii a pravdu, čímž předběhli evropský vývoj.

„Doba husitská jest první, v nížto národ český, co takový na jeviště dějin světových vystoupil a na osudy jich mocně působil... V boji tom nešlo jen o kalich, ale o svobodu ducha a svědomí vůbec.“

PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Otisk dle původního vyd. Praha: B. Kočí, 1921.

5.    Uvědomoval si, že národ nemůže stát jen na idejích, ale potřebuje infrastrukturu. Byl aktivní při zakládání a rozvoji národních institucí - Vlasteneckého muzea (dnešního Národního muzea), stál u zrodu Matice české a později podpořil myšlenku Národního divadla.

„Národnost nedá se bez lásky k národu, aniž láska tato bez známosti jeho, jeho minulosti i přítomnosti s prospěchem pěstovati.“

(Programový úvodník v prvním čísle Časopisu společnosti wlastenského Museum w Čechách, 1827)

6.    Ačkoliv své dějiny začal psát původně německy, aby přesvědčil německé a evropské vědecké kruhy o existenci a hodnotě českých dějin, později dílo přepracoval a rozšířil v češtině. Povýšil češtinu na jazyk vědy, schopný vyjádřit nejkomplexnější myšlenky.

„Jazyk český, má-li žíti a kvésti, nesmí se omezovati toliko na potřeby života všedního a na city srdce, nýbrž musí se státi i orgánem rozumu a vědy; musí si osvojiti schopnost vyjadřovati i ty nejvyšší a nejhlubší myšlenky lidského ducha.“ 

(Programový úvodník v prvním čísle Časopisu společnosti wlastenského Museum w Čechách, 1827)

7.    Odmítal kult hrubé síly. Romanticky (a v souladu s Herderovým učením) idealizoval staré Slovany jako národ přirozeně mírumilovný, zemědělský a rovnostářský. Tento mýtus holubičí povahy Slovanů se stal silným motivem českého národního sebevědomí.

„Slované staří, jak známo, nevyhledávali panství, nýbrž jen pokojného rolnictví, a neznali se k onomu dravčímu právu, kteréž u sousedů jejich platilo...“

(Radhošť, sborník statí, 1871)

8.    Obhajoval českou státnost v kontaktu s vídeňským parlamentem a vládou. Neustále argumentoval historickou kontinuitou zemí Koruny české. Odmítal představu, že by Čechy a Morava byly pouhými provinciemi impéria, a požadoval jejich samosprávu na základě historických smluv.

„Státní právo koruny české jest onen pevný základ, na kterémž jediné budoucnost naše bezpečně spočívati může; opustíme-li jej, ztratíme se v politickém vzduchoprázdnu.“

PALACKÝ, František. Idea státu Rakouského. Verbum. Olomouc: Univerzita Palackého, katedra historie Filozofické fakulty, 2002. ISBN 80-244-0506-7.

9.    Když po rakousko-uherském vyrovnání (1867) Vídeň ignorovala české požadavky, a naopak vyšla vstříc Maďarům (kteří proto objektivně učinili tisíckrát víc), Palacký ztratil víru ve svůj původní austroslavismus. Uvědomil si, že český národ musí hledat oporu sám v sobě, nikoliv v říši. Tady je předzvěst úspěšného projektu samostatného Česko(slovenska).

„Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“

PALACKÝ, František. Idea státu Rakouského. Verbum. Olomouc: Univerzita Palackého, katedra historie Filozofické fakulty, 2002. ISBN 80-244-0506-7.

10.    Palackého největším odkazem bylo morální sjednocení národa. Svým životním příkladem neúnavné práce, osobní integrity a věrnosti pravdě se stal pro generace19. století nedotknutelnou autoritou – ctěným „Otcem národa“.

„Já ve svém životě jsem nedělal nic jiného, nežli co se mi zdálo býti povinností mou k národu mému. Ať si mi dají jakékoliv jméno, mým největším zadostiučiněním jest vědomí, že jsem sloužil vlasti věrně a poctivě.“

(Z Doslovu k Radhošti z roku 1872)

11.    Samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že nepromarnil možnost vzdělání a podařilo se mu dobře se oženit.

„Spojení toto, kterýmž založeno jest hlavní a trvalé štěstí mého života, mělo pro mne také ten veledůležitý následek, že jsem jím nabyl neodvislosti, tak že jsem mohl odtud věnovati se výhradně a bezstarostně svému povolání literárnímu a vlasteneckému.“

PALACKÝ, František. Vlastní životopis. 1885.

… a propos, čtivý, a přitom jazykově vytříbený překlad Kosmy z edice Česká knižnice velmi doporučuji vaší pozornosti