Ve velmi spěšně a také úsporně vedené kampani před blížícími se předčasnými volbami věcná témata zatím spíše zanikají. Atakována nejen již tradiční obecnou nechutí většiny občanů o veřejných věcech do hloubky kriticky přemýšlet, ale letos zvláště intenzivně také nástupem nových volebních stran.

Volebních stran podle oficiální terminologie – de facto však nevyzpytatelných novotvarů naší churavějící politické scény. Typicky narychlo zorganizovaných, vnitřně silně heterogenních skupin až na výjimky frustrovaných jedinců mesianisticky vzhlížejících tu k osobě vysokého ústavního činitele, tam k lidově vystupujícímu velkokapitalistovi, jinde k agilní nositelce hypertrofovaného ega či mladému muži, který zaměňuje erupce populismu za úsvit nového typu společenského řádu. Pod nánosy symbolů fakta mizí.

Oblastí mého profesního i veřejného působení je především školství. Oblast, která byla dosud vždy označována politickými stranami za prioritu, ve skutečnosti stižená popelčiným osudem. Společenské a ekonomické postavení pedagogů neodpovídá potřebám doby – nejde jen o úroveň mezd, ale o celkovou perspektivu jeho kariéry (více v mé závěrečné práci v rámci „Kvalifikačního studia pro ředitele škol a školských zařízení“).

Snad se věci pohnou k lepšímu. Co se dá vyčíst z programů etablovaných politických stran? Následující teze najdete v letošních volebních programech (strany jsou seřazeny abecedně).