Horský státeček na pomezí Francie a Španělska. Zrodil se na počátku 9. století jako součást nárazníkového pásma (tzv. Marca Hispanica) mezi Říší Římanů a Franků a Maury ovládanou oblastí Pyrenejského poloostrova známou jako  Al-Andalus. Rozlohou srovnatelný s naším hlavním městem, s 85 000 tisíci obyvatel, žijícími, ve srovnání s naší domácí zkušeností, v celkem odlišných socioekonomických podmínkách. Poutavá historie a živá současnost v kulisách téměř neporušené horské přírody. Dobré důvody pro návštěvu.

Její předzvěstí je už kousek za Toulouse obzor rámovaný členitým pásmem pyrenejských vrcholů v modravém oparu. Po devadesáti kilometrech směrem na jih, za Foix, začínáme stoupat proti proudu zlatonosné řeky Ariège, jednoho z významných přítoků Garonny. Zprvu mírně, později i serpentinami, po dosti široké silnici s kvalitním povrchem směrem k průsmyku Pas de la Casa (2408 m. n. m.). 

Vysokohorské scenérie se otevírají a panoramatům velmi sluší podvečerní paprsky - oko padá na pastviny se stády skotu, smrky, jedle i svahy s přitisklými jalovci a kvetoucími bylinami. Těsně za hranicí se nachází stejnojmenné městečko (2080 m. n. m., horské středisko se vším, co k tomu patří a třemi tisícovkami obyvatel). Poprvé se setkáváme s místní robustní, kamennou či kamenem obkládanou architekturou. Hmota objemných apartmánových domů a hotelů mi však v kontextu zdejší krajiny kupodivu nijak nevadí.

Po dalších třech kilometrech  serpentin přejíždíme průsmyk, potom 30 km klesáme do centrálního andorrského údolí, kde se v nadmořské výšce cca 1020 m. n. m., obklopena věncem hor, nachází Andorra la Vella ("město Andorra"), hlavní město suverénního, konstitučního knížectví Andorra. 

Během této vyhlídkové jízdy pozorovatel žasne, kde všude se navzdory svažitosti staví a jak rozsáhlá jsou zde např. zpevnění svahů. Zaznamenávám další nečekanou zajímavost, vzácné kousky zemědělské půdy, ta  tvoří asi 1 % plochy území a zabírají ji hlavně tabáková políčka (pozn. pašování tabáku do okolních zemí bylo od 17. do 19. století výnosnou činností).  

 Od východního okraje hlavního města se otevřel výhled přes na těsno zastavěnou kotlinu kolem řeky Valira, jejíž dominantou je jehlanovitá tmavomodrá, 80 m vysoká skleněná věž - součást lázeňského komplexu Caldea vybudovaného v lokalitě Escaldes-Engordany na počátku 90. let 20. století. Tento novodobý, ale nepřehlédnutelný symbol města by měl být v budoucnu proměněn v hotel. 

Z příjemných 18 °C v průsmyku vystoupala teplota v údolí na překvapivých 33 °C, což sice nebyly úplně optimální podmínky k vycházce po hlavní nákupní ulici (nestačil jsem se divit cenám fotoaparátů cca na polovině těch tuzemských) a do "starého" města (mj. ke kostelu sv. Štěpána a budově Casa de la Vall, sloužící v letech 1702 - 2011 zasedání místního parlamentu - Generální rady údolí), ale dokud termoregulace funguje, bylo pošetilé, vyvalovat se na místech, kam se nepodívám asi zrovna často, na hotelovém pokoji.

Za ranního chládku jsem se zašel podívat na tabákové výsadby sousedící s lázněmi a potom vzhůru do kopců, konkrétně ledovcovým údolím Vall d'Incles k jezeru Estany de Juclar (cca 1770 - 2300 m. n. m.), obklopeným vrcholy vyššími o dvěstě až čtyřista metrů.

Bylo tu k vidění spousta horského kvítí, ale jaká rozkvetlá zahrada to musela být tak dva týdny před touto návštěvou. Mrzí mne hlavně to, že jsem nestihl nádhernou podívanou - lilie druhu Lilium pyrenaicum Za bezvadného počasí (i když fotkám by slušely alespoň nějaké mráčky) tu bylo jen minimum turistů a tak šlo vychutnávat neživou i živou přírodu do sytosti (hvízdání svišťů, pěvuška podhorní, skalník modrý a nakonec i mizející symbol vysokých evropských hor, jasoň červenooký).