Na konci září jsem se zúčastnil studijní cesty do srbské Autonomní oblasti Vojvodina. Jednalo se o devátý ročník vzdělávací akce organizované pro zástupce škol zřizovaných Královéhradeckým krajem s cílem poznávat systém školství v různých evropských regionech. Součástí cesty bylo rovněž setkání s českou komunitou v oblasti srbského Banátu, která je krajskou samosprávou KHK již déle než desetiletí podporována. Jako milovník přírody a vůbec zvídavý element zakončuji cestovní zprávu poznámkami, jejichž nadpis by mohl znít, poměry přírodní, hospodářské a společenské.
 

Ekonomika, politika, společnost …

Srbsko je pro nás přes svou geografickou blízkost zemí opomíjenou. Vzpomeneme si na jméno Slobodana Miloševiće, na zpravodajské záběry z osmitýdenního bombardování letectvem NATO v devětadevadesátém roce, nad nímž jsme v klidu střední Evropy nevěřícně kroutili hlavou, zatímco nějakých deset hodin cesty na jihovýchod se odehrávala závěrečná fáze jugoslávské občanské války. 

Na jejím začátku vůdčí národ jihoslovanské federace se během následujících let propadl do pozice poražených a ponížených. Nostalgie po tomto období, minulých jistotách i hrdinském odporu vůči cizím vlivům byla jasně patrná při procházce mezi stánky v rozsáhlém parku Kalemegdan, kousek od bělehradské pevnosti – opakující se motivy jugoslávské vlajky, Jozipa Broze-Tita, Gavrilo Principa, či křesťanského rytíře na Kosově poli nešlo přehlédnout. 

Jak nám bylo řečeno, poučeni historickými zvraty, jsou dnes Srbové mnohem zdrženlivější k stavění pomníků s výrazným politickým poselstvím a podobně se chovají i při pojmenovávání ulic či náměstí. Na jména komunistických partyzánů se nezapomíná (viz školství), ale charakterističtější je pro dnešní časy snaha zapomenut na hrůzy nedávné minulosti, jak to dokládá zřejmě univerzálně přijatelná socha místního bohéma, kterou jsem se zájmem fotografoval ve Vršaci.

Naděje z října 2000, kdy byl Miloševič sesazen, se nenaplňují. Říká se, že asi polovina mladých vidí svou perspektivu odchodem ze země. Vliv rodinných a především politických vazeb je údajně pro budoucnost jedince ve většině případů určující. Chceš-li práci, šup do strany! Mají jich asi 90 a o ideové zakotvenosti drtivé většiny z nich je zbytečné mluvit. Jedná se o klientelistická sdružení s osobitým pojetím vnitřních „demokratických principů“. Veřejná správa představuje cca 45 % pracovních míst, takže mít blízko k vládě je klíčové.

Snaha bojovat s korupcí je od voleb 2012 silně proklamována, ale praxe bude obtížná. Např. patrně nejbohatší Srb Miroslav Mišković byl na základě nejasných privatizačních kauz ve vazbě od prosince 2012 do července následujícího roku, kdy mu kauce ve výši 12 mil. € opět dala svobodu. Dlužno dodat, že byl nejen obratným obchodníkem, ale i štědrým sponzorem politických stran a disponoval výrazným mediálním vlivem (připomeňme si, že v jedinci podobného ražení se aktuálně zhlédla významná skupina českých voličů :-). 

Srbsko je dnes v podstatě odindustrializovaným státem (vozy Zastava a Jugo připomínají lepší časy), s trochou ropy, bez přístupu k moři. Vylidňující se zemí s rostoucím zadlužením, jejíž ekonomická výkonnost dosahuje údajně jen 85 % ve srovnání s rokem 1990. Dvojnásob nepříjemná skutečnost v době, kdy EU bude při dalším rozšiřování dbát na hospodářskou výkonnost a sociální soudržnost pravděpodobně více než dosud. A Srbové do EU chtějí, o tom jsme se mnohokrát přesvědčili – je to pro ně „říše blahobytu“ (pozn. Srbsko má podepsanou smlouvu o volném obchodu i s Ruskou federací).

Podle oficiálních údajů by se mohlo zdát, že je dnešní Republika Srbsko, tedy Srbsko (oblast na jih od Dunaje) a Autonomní oblast Vojvodina, národnostně celkem homogenní (83,3 % Srbové), ale právě ve Vojvodině nám byla několikrát zdůrazňována multietnicita oblasti (údajně největší na světě???), kterou nedávné válečné události spojené s vnitřní migrací jen umocnily (pozn. Arméni a Řekové už zcela asimilováni, zato komunita Číňanů pozvaná do země Miloševičem se má čile k světu).

Pokud byste chtěli o oblasti načerpat informace jinak než z turistických průvodců či hesel Wikipedie, pak doporučuji padesátistránkovou kapitolu Babi Anka z esejistického románu Dunaj italského učence Claudia Magrise. Už první četba pro mne byla zážitkem a po návratu z cesty získala nové čtení další rozměr. 

Dále jsme se ve Vojvodině setkali s nápadně volnějším vnímáním času. Jelikož je v zemi mnoho nezaměstnaných (oficiálně 21 – 26 %), při průjezdu různě velkými sídly jsme všude a v jakoukoliv denní dobu potkávaly skupinky převážně mužů, zevlujících, často popíjejících, kteří mimo dostatku času a radosti ze společného klábosení zjevně ničím jiným neoplývali. Pěkně to vystihl starší krajan, bývalý starosta, který nám při družném posezení v Kruščici sdělil, že sice v naší zemi opakovaně pobýval, líbila se mu, ale neměl pochopení pro c. k. odkaz v podobě brzkého vstávání a už vůbec ne pro, podle něho, naše vysoké pracovní tempo :-).

Na závěr této neuspořádané kapitolky jsem si nechal dojmy z Bělehradu. Příčinou toho nejsilnějšího je pro mne nečekaně výrazný rozdíl mezi životem hlavního města a situací na vojvodinském venkově. Takovou diferenci jsem si předem opravdu nepřipouštěl – viz tržiště v Bele Crkvi.

Do Bělehradu jsme dojeli od severu přes most proslulý zástupy Srbů, kteří ho v době bombardování úspěšně chránili před likvidací. Průjezd nepříliš pohledným předměstím skončil u hlavní pošty, pár kroků od parlamentu (Národní skupštiny). 
Podél auty přeplněné, nepříjemně hlučné hlavní třídy Kneza Miloša (knížete Miloše – po němž se tu jmenuje velká spousta věcí) jsme s průvodkyní nejdříve došli k vybombardované budově ministerstva vnitra a poslechli si její vzpomínky z dob války. Torzem opuštěné budovy prorůstají břízky, ale kolem kypí život. 

Proti sedřeným zemědělcům z Vojvodiny jsou obyvatelé Bělehradu podstatně urostlejší. S jejich pověstným vkusem v oblékání jsme se v centru setkávali na každém kroku. Od parlamentu, kolem Náměstí republiky jsme centrem se spoustou kaváren s přeplněnými předzahrádkami (odpoledne se oteplilo ke dvaceti stupňům) došli do parku Kalemegdan. Park navazuje na protitureckou pevnost nad soutokem Dunaje a Sávy a je oblíbeným místem odpočinku – především ti starší se tu v pozdních slunečních paprscích těšili z klidu a míru. Vzhledem k válečným zkušenostem se není co divit, že se chtějí oklepat a žít.

Na terase nad soutokem byla zrovna instalována výstava pod širým nebem věnovaná opakovanému bombardování Bělehradu ve 20. století. Prohlédli jsme si zbytky pevnosti s venkovní expozicí vojenské techniky – výzbroj české provenience zde připomíná významné postavení našeho průmyslu v dobách Rakousko-Uherska a první čsl. republiky.
Na zpáteční cestě k autobusu zbyl čas i na malé občerstvení. Konečně jsem si vzhledem k cenové hladině zase jednou v zahraničí nepřipadal jako úplný chudák. 

Krajina, příroda …

Severní část Republiky Srbsko, oblast Vojvodiny, to je pokračování maďarských nížin. Vždyť také prvním ptákem, kterého jsem na maďarsko-srbském hraničním přechodu zaznamenal, byl u nás již pořídku přítomný chocholouš. Jinak jsem dále z autobusu postřehl čapí hnízda na komínech domů a elektrických sloupech, kavky, havrany, straky, poštolky rudonohé a obecné, káně lesní, motáka pochopa, luňáka červeného, volavku popelavou a bílou, čápa černého, hejna čejek a špačků, racky bouřní, bažanty.

Sto krát dvě stě kilometrů hlavně bezlesé roviny, nepočítáme-li měkký luh a mokřiny kolem Tisy a Dunaje, většinou kolem 100 m. n. m. s úrodnými půdami, které nejsou obhospodařovány tak intenzivně jako naše významné zemědělské oblasti. Na polích s dávno dozrálou slunečnicí sklízela často jen hejna vrabců a hrdliček zahradních a na moderní traktor, pořízený často s podporou EU jako u nás na vsi, na vojvodinském venkově jen tak nenarazíte. 
Jinak na místních černozemých vyroste asi téměř cokoliv – od obilovin, přes sóju, cukrovou řepu po zeleninu (fantastické papriky a lilky na tržnicích za zlomek našich cen), ale také tabák, čirok …

Všude se daří ovoci – sady lísek, vlašských ořešáků, broskví, jabloní. Vinařit se Srbové po období válčení znovu učí, doporučí vám černohorská vína (odrůda Vranac není milovníkům vína neznámá). Zato umění proměnit jakékoliv ovoce v lihovinu, ovládá zdejší obyvatelstvo více než zdatně. Velkou dobrotou, kterou jsem dosud neznal, na doporučení průvodkyně zakoupil a dovezl domů, je zeleninová směs ajvar, prodávaná v mnoha provedeních.

Deformován lesnickým vzděláním jsem se zaujetím registroval také odlišnosti, pokud jde o alejové a parkové stromy – cedry, katalpy, břestovce, paulovnie, malkury, tu a tam ke zdi venkovského stavení přilepený fíkovník mne i přes celkově nijak teplé počasí naladily středozemně.

Nějaká ta trochu vyzdvižená náhorní rovina či dokonce opravdový kopec uvidíte až na samém jihovýchodě oblasti (Vršačka kula 399 m. n. m.). Určitou fádnost krajiny přerušují ještě četné kanály i málo regulované toky řek, v nevelké míře saliny s právě kvetoucími fialovými hvězdnicemi, stepní oblast Deliblatska peščara a samozřejmě majestátní tok Dunaje. Krásným přírodním divadlem, jemuž bych chtěl být někdy přítomen, je hromadné rojení jepice Palingenia longicauda, odehrávající se koncem jara např. na Tise nedaleko města Kanjiža při maďarských hranicích.