Co oči nevidí, to srdce nebolí. Ještě před pár lety pro mne pojem Gargano neznamenal vůbec nic. Když jsem však zaregistroval první povedené snímky orchidejí publikované na webech, začal v hlavě hlodat červík zvědavosti. Ta se během času změnila v jednoznačné přání vydat se v pravý čas na hornatý jihovýchod Itálie také. Když se uprostřed zimy objevila nabídka připojit se k fotografům/botanikům se zkušenostmi z návštěv místa v předchozích letech, bylo zase o důvod víc těšit se na jaro.

O orchideje šlo tedy v první řadě – podle střízlivých zdrojů jich tu roste 60 druhů, jde tedy, co se týče zástupců čeledi Orchidaceae, o nejbohatší území Evropy. 

Navíc mi bylo jasné, že vápencový poloostrov, z převážné části pokrytý pastvinami a různými lesními formacemi Středozemí, nabídne přírodních krás mnohem více. O biodiverzitě garganské květeny výstižně hovoří fakt, že na území o rozloze odpovídající přibližně 2,5 % plochy České republiky roste stejný počet druhů, jako v celé naší vlasti. Jako vnímavému pozorovateli mi nakonec neunikla ani řada zajímavých pozorování hmyzu, plazů a ptáků – podívejte se na tuto fotogalerii.

V Mattinatě, přímořském středisku kde jsme se na týden ubytovali, nás vítalo nefalšované letní počasí a ve vzduchu vůně citrusů. V polovině týdne přinesl prudký vítr i sem k jihu citelné ochlazení a ranní teploty klesly v kopcích nad mořem výrazně pod 10 stupňů. 

Až na jediné větrné odpoledne jsme focení věnovali denně spoustu času a zaujetí – budíček ve 4:30, před rozbřeskem serpentinami místních silnic na fotostanoviště, po poledni zhruba tříhodinová siesta a znovu na pastviny a do lesů, které jsme opouštěli po západu. Pak ještě určování druhů, poznámky k lokalitám, promazávání zjevně špatných snímků a usínal jsem většinou až kolem půlnoci. Suma sumárum, po týdnu to vydalo na slušný spánkový deficit. 

Zápal pro věc, esenci nadšení, konkrétně neobyčejný zájem o dlouho marně hledanou jedinou rostlinu vstavače štěničného vonného, dokonale zachytil Jakub Štěpán.

Pokud jde o podmínky, užili jsme barevné ranní i večerní paprsky, lesní přítmí, dny s ostrým slunečním svitem i ty zamračené, s krásně rozptýleným světlem, bezvětří i čerstvý celodenní vítr. Na nejvybranějších lokalitách jsme se sice setkávali s dalšími „orchidejovými“ turisty, ale nikde to nebylo překážkou pro fotografování. Poblíž fotografovaných rostlin jsme se chovali co možná nejcitlivěji a dá se říci, že pobytové stopy ostatních fotografů rovněž nepůsobily ničivě. Skutečnou hrozbou garganským orchidejím tak na některých lokalitách již je a bude v případě šíření modře kvetoucí vlčí bob – lupina, jemuž místní převážně nízká a řídká vegetace není schopna odolávat.

Ze stovek fotografií jsem vybral několik desítek nejpovedenějších. Zachycují 27 druhů, ale vzhledem k tomu, že nejsem skutečným odborníkem, determinace některých tořičů a serapií možná nesedí. Vegetace byla vzhledem k letošní mírné a suché zimě dost urychlena, takže jsme poslední den před odjezdem (22. 4.) fotili první kvetoucí jazýček kozlí, který by měl v klimaticky standardním roce touto dobou květy ještě mnohoslibně ukryté v uzavřených květních klasech.

Během intenzivně prožitého týdne jsem si opravdu přišel na své a viděl snad i víc než jsem očekával. Je-li vám titulek příspěvku podezřelý, vězte, že tomu tak na mnoha místech bylo.

Za nabídku a organizaci cesty děkuji panu Jiřímu Skořepovi, pravidelnému návštěvníkovi Gargana. Za přátelské přijetí pak zejména Jakubu Štěpánovi, Václavu Koláčkovi a Petru Sovkovi.