Vedle mezinárodního dne učitelů se poměrně nedávno mezi světové svátky vřadil  mezinárodní den vzdělávání, slavený poprvé 24. ledna 2019. O významu vzdělání, vzdělávání a učitelské profese se zpravidla spory nevedou, o jejich detailech a budoucnosti naopak nekonečné, často stejně vášnivé, jako neproduktivní. Napříště tomu nebude jinak, zvlášť, když se náš nejen učitelský orbis obohatil o ADHD, AI, digitální demenci, distanční vzdělávání, inkluzi,  ...

Zahlceni dosud nevídanou dynamikou změn posledních dekád rádi, nejen ve školách, podléháme nostalgickým představám o starých, dobrých časech, které nejspíš nikdy nebyly.

Výmluvně o realitě jednoho takového "bájného" období, československé první republiky, vypráví prof. Václav Černý, bohemista, romanista, překladatel a pedagog. Muž náročný ke svému okolí, ale prvotně sám k sobě, zanechal výmluvný obraz poměrů na Druhé české reálce v Brně, které pro něho byly "zkušeností ve všech ohledech náramnou" a "zážitkem drtivým".

... Třídní kolektivy neděsily klukovskou nedisciplinovaností, výtržnickým bouřliváctvím, vzpurnou opozičností pod vedením vůdcovských individualit, za celý rok (pozn. školní rok 1929/1930) jsem neměl jediný vážný kázeňský konflikt, průběh se nezčeřil ničím, co by nebylo lze zmoci klidnou důsledností pevné ruky a zásadní rovnováhou spravedlnosti totožné pro všechny. Pohled stačil udržel pořádek, bohužel žádný pohled nedokázal proniknout a rozrazit těžkou kůru udusané netečnosti, zakořeněné mdloby přenášené zvenčí a z domovů, navyklé školácké rutiny, spečeného nezájmu o perspektivy vyšší než chlebařské.

Bylo to k zoufání, třída se vám obracela udupaně neprostupnou, byť často i oddanou tváří, pokorně dříčskou nanejvýš, skoro nikdy zaníceně zvídavou a žádostivou. Byla to reálka, myšlení se tu točilo kolem matematiky a deskriptivy, bylo technické a prakticistické, vůči poetickým a mravním životním motivům neprostupné, odmítavé, v nejlepším případě podezíravě překvapené. Bylo by tu bývalo  třeba dlouhého vytrvalého úsilí učitelského, vychovatelské askeze a oddanosti, sebevědomé mravní důstojnosti, oddané zjevně vyšším a  obecným kulturním zájmům a důsledně působící v dlouhém  průběhu, jen na škodu byl tu omrzelý kantorský řemeslník a specializovaný praktik bez širokého duchovního rozhledu.

Mně ten jediný  můj rok se stojatou vodou mozků a srdcí stačil zajisté jen k velmi ojedinělým úspěchům, zato však k rozsáhlému vyčerpání sil; zasvětil mne nicméně dobře do potřeb našeho dobového středního školství a poučil o velmi nebezpečných sklonech, jímž školská a pedagogická politika v národě Komenského v posledních letech čím dál tím patrněji podléhala.

Její malá vybíravost v lidském materiálu žactva byla prvním a hlavním omylem a byla zřejmě důsledkem upřímného, ale nejapně a paušálně  chápaného demokratismu celé první republiky: zpřístupnit vyšší vzdělání a otevřít tím dráhu ke vzestupu každému, chudým vrstvám především. Pravá demokracie by byla dbala o vysokou úroveň vzdělání a tříbení a byla by už od první třídy obecné školy pásla po talentech, aby jí žádný, ani ten majetkově nejvyděděnější neušel; byla by navrhovala jeho rodičům jeho bezplatné pěstění, vedla by jej školami na svůj náklad k metám, po nichž by jen zatoužil.

Spojovala by zásadu spravedlivé sociální politiky, jež byla její povinností a ležela v podstatě demokracie, s principem výběru, který je vlastní představě tříbení a vzdělávání. Podle způsobu, jenž se u nás zahnízdil, nesmírný počet skutečných chudobných talentů, bezmocně žádostivých vzdělání, národní škole trvale unikal; třídy střední školy byly zavaleny tlačenicí prostředních, podprostředních anebo zcela netečných mozečků, které sem nahrnula holá rodičovská úvaha o rodinném prospěchu, a na tomto skalisku ztroskotávala nejlepší dobrá vůle i práce pedagogů.

I náš pedagog byl ostatně paušálně demokratem a třásl se jak osobní úzkostí, tak úředním strachem, aby neublížil "nemajetnému". Pusťte ho dál, kolego, je to chudák, nevíte ani, s jakými obětmi ho jeho otec vydržuje na studiích! Ty oběti se při systému úlev a podpor, poskytovaných u nás odedávna školou "pauperibus", zpravidla rovnaly jen ušlému výdělku učedníkovu. Ale kolega ustupoval argumentu "at hominem" a propouštěl s milosrdnou čtyřkou do vyšší třídy nepřitesaného chlapce, a nadto viditelně lhostejného, otráveného školou, ve které už na nic nestačil, přeplněného tupou vzpourou proti prostředí, které ho ponižovalo vědomím jeho vlastního zaostávání.

Kvarta na konci prvního cyklu střední školy představovala jakési zaokrouhlení nejnižšího středoškolského vzdělání a byla by mohla poskytovat příležitost zbavit se přespříliš zřejmých netalentů a zjevných sabotérů; pravidelně jich však většinu třída vlekla v sobě dál až po tu druhou a bližší už metu maturity  "většinou hlasů", při níž úsilí profesorů se už obyčejně neslo hlavně k tomu zakrýt pokud možná mezery v kandidátových vědomostech před komisí a propustit ho s úlevou do vytouženého stavu "praktického života", v němž by už nadosmrti nemusil vzít knihu do ruky a četl leda jen noviny.

Skutečným mučedníkem tohoto systému byl český profesor: učební úvazek neměl sice snad nadměrný, ačkoliv vyšší než v cizině (filolog vyučoval 21 hodin týdně), ale úděsný a vysilující úkol čelit denně ve třech třídách tak masivní zdi nezájmu a netalentu představoval dřinu, která v něm brzo vyhlazovala jakýkoliv idealismus a měnila ho v nádeníka. Neměl skoro čas věnovat se skutečným talentům, všechna jeho práce padala na usilovné cepování neochotného, nedbalého a zanedbaného podprůměru; jakým způsobem si povede, zůstávalo namnoze jeho věcí, školský předpis mu však zakazoval dávat propadat ve třídě víc než určitému nepatrnému procentu nedostatečných žáků, jinak platil sám za málo úspěšného pedagoga a odnášel si to v kvalifikaci; nezbývalo mu než se hmoždit do vysílení, aby vpravil do tvrdých hlav minimum přibližných vědomostí, a rezignovat na všechno ostatní, a s tím ostatním ovšem také na výchovu mravních charakterů; postupně se z pudu sebezáchovy měnil v otráveného rutinéra a pedagogického řemeslníka.

... Byl jsem profesorský začátečník a ve sboru nový a nejmladší příchozí, a dostalo se mi tedy podle vžitých zvyklostí příslušného osudu: byl jsem poslán do tříd nejvzpouzivějších a nejzanedbanějších - je mladý, ať se činí! -, abych tam napravil a za rok dohonil to, co propásla a nechala plavat pohodlnost a únava zestárlých omrzelců. To byl prastarý úzus všech našich středních škol. Obstál jsem ve zkoušce výborně soudě podle vyjádřeného úředního uznání ředitele Zavřela, a bylo proč si na tom zakládat, ale nebyl bych chtěl ten výkon pětkrát za sebou opakovat.

ČERNÝ, Václav. Paměti. 1. díl, 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 8071080721, str. 208-210