Počasí nebylo dokonalé. Zářivé dny z počátku našeho pobytu vystřídaly chladné a podmračené, více odpovídající roční době. Nultým kilometrem přechodu Pálavy se stal strachotínský konec hráze mezi Věstonickou a Novomlýnskou nádrží.

Teplota lehce nad nulou, mírný větřík a mlhavo příliš nepřálo plánovanému pozorování ptactva (alespoň potápka roháč, tokající hoholi, morčák malý), spíš pobízelo do svižného kroku, který člověka řece jen rozehřeje.

Červená značka nás provedla liduprázdnými Dolními Věstonicemi, nad nimiž jsme zahájili stoupání k Dívčímu hradu. Pokud si vzpomínám, ještě se mi nestalo, že bych se tak zaradoval nad poklesem teploty pod nulu, jako tentokrát. Zhruba do nadmořské výšky 260 m. n. m. se na boty nepříjemně lepila jílovitá hlína a najednou střih – pod nohama utuhlo.

Ztichlé porosty dnes již výjimečných pařezin oživovaly první sněženky. Po více než dvou stech výškových metrů jsme se vyšplhali do rozvalin hrádku. Vzhledem k povětrnosti nebyla příležitost kochat se dech beroucími výhledy do kraje a tak jsme seběhli zpět k rozcestníku a pokračovali po červené dál směrem k vysílači na Děvíně. V korunách stromů nás upoutala spousta zlomů – pozůstatky nedávné ledovky. Sem tam zbytky sněhu a v suchém listí kolem stezky až nepatřičně zářivé plodničky ohnivců.

V klesání od Děvína k prameni u Soutěsky jsme nemohli bez povšimnutí (a fotky) minout stromový symbol Pálavy – křivolaký dub šípák.

Když jsem ho obcházel ze všech stran, abych nalezl nejlepší scenérii, ozvalo se z blízkého vrchu Obora volání výra. Pod soutěskou oko pookřálo svěží zelení árónů.

Stále ještě svižně jsme zamířili do Klentnice, odbočili k Sirotčímu Hrádku, minuli jeho zádumčivou zříceninu, abychom záhy ze sedla pod hrádkem lehce vystoupali na plató Stolové hory. V klesání k silnici směřující od Klentnice do Mikulova jsme pozdravili jediného člověka, na nějž jsme na celé naší túře narazili – opravoval notně erodovanou cestu, na níž nohy dostávali docela zabrat.

Ozvuky hlasů z vinohradů po pravé straně silnice mírně klesající k severnímu okraji Mikulova dávaly tušit, že řez révy je v plném proudu. Asi 300 m pod Kočičí skálou jsme opustili červenou značku a místo přes Turold, sešli do Mikulova po silnici. Proti nám se vypínalo neopakovatelné panorama Svatého kopečku (Tanzberg) – kouzlo podvečera na jeho liduprázdném vrcholu snad trochu přiblíží následující snímky.

Cestou dolů do města už padla tma. Než jsme se vrátili do penzionu ještě jsem se pokusil zachytit atmosféru zbytků kdysi proslulé mikulovské židovské čtvrti.