… Přece však, půvabný chlapče, jen přijď, hle nymfy ti nesou košíky lilií plné, hle bílá najáda k nim ti, sbírajíc fialky bledé i vysoké červené máky, připojí narcis a k němu květ anýzu s opojnou vůní, rozličné vonné trávy ti posplétá s levandulemi a k tomu i hyacint něžný ti přizdobí kosatcem žlutým …

Publius Vergilius Maro / Bukoliky – II. ekloga (Alexis) / 42 – 37 př. n. l.

Úryvek z Vergiliovy sbírky idealizující pastýřské poezie evokuje krásy venkovské krajiny italského území antické Římské říše. Z ekologického pohledu vlastně krajiny staletí systematicky vykořisťované.

V tom nebyli dávní obyvatelé Apeninského poloostrova za naší civilizací vůbec pozadu. To, že si krajinu posvětili přítomností řady mytologických, přírodních tvorů, jim nijak nebránilo odlesňovat a vystavovat půdu dlouhodobému působení vodní eroze, ztrátám půdní úrodnosti a vlhkosti. Výsledkem je převažující ráz středomořské krajiny, který většinou známe z letních cest k Jadranu či jiným mořím v regionu. Všechny uvedené vlivy spolu s pastvou udrželi na kopcovitém poloostrově Gargano podobně pestrá rostlinná společenstva, o nichž se zmiňuje římský básník.

Když jsem se soumrakem odpočíval v orchidejových loukách pod Monte Sacro, zdáli zněli kravské zvonce a monotónně volal dudek, nepřekvapilo by mne snad ani zjevení nějaké bájeslovné bytosti …