V pondělí jsme se před nesnesitelným horkem nejprve alespoň na pár chvil ukryli do podzemí pivovaru Plzeňský Prazdroj. Z rozpálené západočeské metropole pokračovala naše cesta k jihu. Vyhlídkovým tempem jsem po kvalitních! silničkách projeli Šumavské pláně osvěživě skropené odpolední bouřkou a v podvečer se ubytovali ve staré německé škole, nedávno adaptované pro účely ekologické výchovy .   

Časně ráno druhého dne zahrozila narušením programu další bouřka, ale než jsme se školním autobusem přesunuli do návštěvnického centra NP Bavorský les u obce Neuschőnau, počasí se umoudřilo. Navštívili jsme hlavní informační centrum NP – Hans Eisenmann Haus (umíte si představit, že by podobné zařízení v naší domovině neslo jméno ministra životního prostředí ), osmikilometrovou okružní stezku s možností pozorovat v převážně velkoryse pojatých přírodních prostorách a voliérách asi 40 druhů ptáků a savců středoevropské krajiny. Pozdě odpoledne část z nás vystoupila na vrchol Luzného (Lusen) 1373 m, čtvrtého nejvyššího vrcholu masivu Šumavy a Bavorského lesa. 

Večer patřil opékání, truňku a vzhledem k umu našich  tří muzikantů také hudbě a zpěvu, který zaujal i část s námi ubytované výpravy ruských pracovníků z oblasti ochrany přírody a cestovního ruchu (poznali jsme, že Vladimir Vladimirovič neocenil Jarka Nohavicu Puškinovou medailí náhodně).

Ve středu ráno jsme projeli kolem rozsáhlých luk v místech zaniklé šumavské obce Zhůří, prudkým klesáním k vodám zlatonosné Otavy do Rejštejna (lahůdka zvláště pro cyklisty - převýšení 500 m na trase 13 km) a dále do Kašperských Hor. V nich a kolem nich se odehrával program tohoto dne. 
Přes krásně upravené náměstí s nepřehlédnutelnou, vzorně restaurovanou renesanční radnicí jsme vyrazili nejprve k místu pravděpodobně původního centra osídlení tohoto historického horního města.  Cesta pěkně po rovině, opojně vonící lipovou alejí nás zavedla k nenápadnému skvostu, hřbitovnímu kostelu sv. Mikuláše. Jedna z nejcennějších stavebních památek JZ Čech, ranně gotické trojlodí z počátku 14. století, si během staletí své existence zachovala téměř nezměněnou podobu. Krátce jsme nahlédli i do interiéru s fragmenty gotických fresek a také zajímavě vymalovaným dřevěným stropem – dílem jednoho z kašperskohorských purkmistrů z roku 1700.

Při návratu zpátky do města potkala pomalejší část naší výpravy žijící šumavskou legendu, učitele a písmáka, autora cyklu Zmizelá Šumava (TV Seznam), vitálního pětaosmdesátníka Emila Kintzla - letmé setkání s tímto bezprostředním člověkem mne neobyčejně potěšilo. Ještě před pauzou na oběd nás čekala krátká odbočka k bývalému pranýři, odkud jsme si mohli v plné kráse prohlédnout náš odpolední cíl – hrad Kašperk. 

V čase poledním jsme se setkali s absolventem naší školy z roku 2001 Ondřejem Koubkem, donedávna správcem 6000 ha zdejších městských lesů. Jeho přičiněním jsme si pro nadcházející večer opatřili soudek místního dvanáctistupňového piva zvaného Šibeničák. 

Po krátkém zažití následoval přesun k návštěvě nejvýše položeného královského hradu v Čechách, někdo pěšky, někdo busem. Absolvovali jsme prohlídkový okruh s výstupem na jednu z věží a někteří si nenechali ujít ani scenérii hradu a Šumavy z blízké vyhlídky na místě zříceniny Pustého hrádku. 

Útoky muchniček a citelný chlad, dva atributy blízkosti šumavských slatí, nás večer poměrně brzy zahnaly pod střechu do společenské místnosti. Družba s ruskými hosty přinesla řadu nevšedních degustačních zážitků jako například: blíže nespecifikovanou samohonku, boršč, lišky nakládané na siněvirský způsob, uzené maso z Kamčatky, divokého lososa z Bílého moře a dokonce jakýsi všelék – sirup ze směsi medu, koření, bylin  a výtažků ze sibiřských smrků.

Program posledního dne exkurze zajišťovali jak pracovníci CHKO Šumava, tak NP Šumava. Po deváté hodině jsme se na parkovišti u Idiny pily sešli s Ing. Ondřejem Šmídem, referentem odboru státní správy CHKO, s nímž jsme putovali naučnou stezkou kolem jádrové části Boubínského pralesa. Povzneseni na duchu majestátní krásou impozantních smrků, jedlí a buků odjeli jsme k Soumarskému mostu, za Ing. Petrem Míškem – strážcem NP a také za posledním bodem našeho šumavského putování. V luhu Teplé Vltavy jsme společně prošli naučnou stezkou Soumarským rašeliništěm, která představuje vývoj i současný stav nedávno ještě k průmyslové těžbě využívaného rašeliniště, revitalizované s pomocí člověka do typické podoby i funkce.

Na závěr poděkování – panu řediteli Korbelářovi za zapůjčení autobusu, PhDr. Bőhnischovi za pomoc při zajištění ubytování, Pepovi Martinkovi a Bořkovi Trávníčkovi za bezpečné řízení, neznámému  českému řidiči německého autobusu za oživení nestartujícího autobusu našeho,  všem účastníkům pak za příjemně strávené společné chvíle.