Ve dnech 23. – 30. 9. jsem společně se skupinou krajských školských pracovníků vedených náměstkyní hejtmana Mgr. Berdychovou navštívil Bosnu a Hercegovinu. Hlavním cílem bylo seznámení se školským systémem jedné z entit tohoto státu – Republiky srbské (pozor na záměnu se Srbskou republikou, tedy Srbskem). Mimo obvyklá setkání s pracovníky místních správních úřadů a škol jsme měli během naší cesty, situované do rozjitřeného předvolebního období, možnost alespoň částečně pochopit trvalou problematičnost soužití Srbů, Bosňáků a Chorvatů v tomto, na základě Daytonských dohod, uměle ustaveném státním útvaru.  

Vedle v zásadě standardních středních škol a speciální školy vysoké úrovně, jsme na území Federace Bosny a Hercegoviny (druhé hlavní entity) navštívili i zcela výjimečnou vzdělávací instituci - UWC Mostar.

Podrobná zpráva ze stáže

Fotodokumentace z navštívených institucí, škol apod.:

Pedagogický institut Republiky Srbské v Banja Luce

Speciální škola „Centar zaštiti me“ Banja Luka

Střední škola strojírenská Prijedor a školní pracoviště Metalna Industrija PRIJEDOR d.o.o.

Zemědělská škola Banja Luka

Technická škola Gradiška

Mezinárodní střední škola – UWC Mostar

O komplikovanosti vzdělávacího systému Bosny a Hercegoviny pojednává mj. diplomová práce PhDr. Mihada Mujanoviče z roku 2014 z níž vybírám:

Daytonská ujednání nastavila mimořádně komplikovaný systém státní správy a samosprávy, nepružný právní systém a rigidní principy etnické vyváženosti. Tyto nedostatky jsou patrné i v oblasti vzdělávání. Celostátní vláda od roku 1996 (kdy došlo k reintegraci země) postrádá ministerstvo školství, jeho agendu, byť ve značně okleštěné podobě, převzal jeden z odborů rezortu občanských věcí. Rozhodující vliv na utváření vzdělávací politiky mají orgány na nižší úrovni: Odbor školství Vlády Distriktu Brčko, Ministerstvo školství a kultury Republiky Srbské a 10 kantonálních ministerstev školství.

Federální rezort školství a vědy plní jen dohlížitelskou úlohu. Nemalý vliv získaly rovněž pedagogické ústavy při ministerstvech školství/odboru školství, které zpracovávají vzdělávací plány a programy, nastavují standardy a průběh dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, připravují a vyhodnocují školskou statistiku, schvalují používané učebnice a vedou evidenci učitelů.

Složitost systému dokládá fakt, že vzdělávací problematiky se dotýkají celostátní ústava a zákony, ústava a zákony Republiky Srbské a Federace BaH, Statut a zákony Distriktu Brčko, ústavy a zákony jednotlivých kantonů.

Pedagogický ústav (Pedagoški zavod) vznikl v Republice Srbské, pěti bosňáckých kantonech (Unskosanském,Tuzlanském, Zenicko-dobojském, Bosensko-podrinském a Sarajevském) a jednom smíšeném, Hercegovskoneretvanském, ale pouze pro etnicky nechorvatské školy. Ve smíšeném Středobosenském kantonu ústav kvůli etnickým sporům nevznikl, nicméně i zde školy používají buď bosenský (federální), anebo chorvatský vzdělávací plán a program z Mostaru. 

Chorvatské kantony (Posávský, Západohercegovský a Kanton 10 a okres Žepče v kantonu Zenicko-dobojském) uznávají a financují Školský ústav v Mostaru (Zavod za školstvo), který zřídila vláda Hercegovské-neretvanského kantonu pro etnicky chorvatské školy. Ve šk. roce 2013/2014 se jeho osnovami řídilo 7 mateřských, 27 základních a 16 středních škol. Viz http://www.zavod-skolstvo.ba [vid. 15. února 2014] 

Mostar, resp. jeho západní část, byl svého času hlavním městem samozvané Chorvatské republiky Herceg-Bosny a i dnes plní neformální funkci chorvatské metropole v zemi. V Distriktu Brčko působí Pedagogický ústav (Pedagoška institucija), který rovněž vykonává inspekční činnost.

Téma vzdělávání se objevuje již v Daytonské mírové dohodě v Příloze 4. Ústava, a to dosti lakonicky v Článku 2, odstavci 3. Katalog práv, písmeno l) Právo na vzdělání. Zde je třeba brát v úvahu, že konstituce byla výsledkem vynucené multilaterální dohody mezi válečnými stranami; sepsána byla narychlo a v co nejúspornějším a nejobecnějším provedení a pod vlivem angloamerické právní kultury. Ústava jako součást mírové dohody vstoupila v platnost na pařížské schůzce 14. prosince 1995.

Bosenskohercegovská vzdělávací soustava se v prvních poválečných letech kromě nepřehledného zákonného rámce, potýkala i s mnoha dalšími těžkostmi. Drtivá část obyvatelstva změnila své bydliště, nemalé procento se uchýlilo do zahraničí, školní budovy a vybavení byly povětšinou zničeny nebo nenávratně poškozeny, školní personál ve většině případů opustil svá pracoviště, mnozí pedagogové zahynuli.

Zahraniční dárci, mezi nimi Evropská komise, OSN, Světová banka a Rada Evropy, v letech 1996–1998 na obnovu školství poskytli subvence ve výši kolem 172 milionů dolarů, a to hlavně ve Federaci BaH. Republika Srbská, jíž se kladlo za vinu vyvolání a prodlužování konfliktu, dostala jen minimální zahraniční pomoc. Zvláštní komise bosenskohercegovské parlamentu roku 2010 jen peněžité dary v letech 1996–2008 vyčíslila na 7,087 miliard konvertibilních marek (3,623 mld. eur), z čehož 89,3 % připadlo na Federaci BaH, 7,6 % na celostátní organizace a 3,1 % na Republiku Srbskou. 

Do školství směřovalo zhruba 80 milionů konvertibilních marek (41 mil. eur). Komise v závěru své práce konstatovala, že mnohé prostředky byly rozkradeny či vynaloženy neúčelově. Soupis neobsahuje materiální pomoc, jelikož se ji nepodařilo vyjádřit penězi. Odhaduje se, že na humanitární pomoc, udržení míru a rekonstrukci země mezinárodní organizace a mnohé státy světa v letech 1992–2000 vynaložily 71– 81 miliard amerických dolarů.