V posledních třech letech jsem měl štěstí opakovaně navštívit Neapolský záliv a v různých denních i ročních dobách a z několika míst tohoto překrásného koutu světa ulpívat okem na nepřehlédnutelné siluetě Vesuvu. Dvakrát jsem se z Torre del Greco vydal také nahoru. Letos se mi jednoho podzimního rána, poté co vydatný noční déšť vystřídalo projasnění, podařilo ke kráteru svižně vystoupit jako prvnímu a vychutnat zde vzácnou půlhodinu absolutního klidu a samoty. 

Za těchto ideálních podmínek jsem měl možnost pozorovat i něco z vesuvské ornitofauny - párek sokolů, rehky domácí a zpívajícího samce skalníka modrého. Naopak paběrkující párek krkavců, loňský ptačí doprovod, se tentokrát neukázal.

A nezapomněl jsem si dát samozřejmě sklenku trpkého a drsného Lacrima Cristi na rozloučenou a snad i shledanou s horou střídající poklid se smrtelnými dramaty jimž vystavuje obyvatelstvo po tisíce let sídlící na jejím úpatí. 

Připomeňme si, probuzení vulkánu památného roku 79 textem dvou dopisů Plinia Mladšího:

Plinius Mladší 
Dopisy 6,16

Corneliu Tacitovi 

Žádáš, abych ti vylíčil smrt svého strýce, protože o tom chceš zachovat věrohodnou zprávu potomstvu. Děkuji ti; je mi zcela jasné že je mu zaručena nesmrtelná sláva, když jeho smrt oslavíš ty. Jeho památka bude sice stále živá proto, že jeho smrt je spojena s onou neslýchanou pohromou, při níž vzala za své kvetoucí krajina a byla zničena města i s obyvatelstvem, i proto, že jeho literární činnost má trvalou hodnotu; ale přesto k zachování jeho památky nemálo přispěje také nepomíjející sláva tvého díla. Pokládám totiž za šťastné ty lidi, jimž bozi dopřáli buď vykonat, co je hodné zaznamenání, nebo zaznamenat, co je hodné přečtení; nejšťastnější jsou ovšem ti,  jímž bylo dopřáno obojí. Mezi ty pak bude patřit můj strýc zásluhou spisů svých i tvých. A proto se s tím větší  ochotou ujímám úkolu, který mi svěřuješ, a dokonce se ho domáhám.

Strýc byl právě v Misenu a osobně velel loďstvu. Dne 24. srpna asi hodinu po poledni mu sdělí má matka, že se objevil neobyčejně velký a zvláštní mrak. Strýc po sluneční a potom po studené lázni právě na lehátku něco málo pojedl a studoval. Ihned se zvedne a vystoupí na místo, odkud by mohl co nejlépe pozorovat onen podivuhodný úkaz. Při pohledu z dálky nebylo dobře možné rozeznat, z které hory stoupá mrak, jehož vzhled a tvar by ze všech stromů nejspíše odpovídal pinii (teprve později se zjistilo, že to byl Vesuv). Mrak se zvedal do výše jako velmi štíhlý kmen a nahoře jako by se rozvětvoval, podle mého mínění proto, že byl právě vymrštěn proudem vzduchu, a když proud ochaboval mrak ztrácel oporu a nebo také svou vlastní vahou se rozplýval do šířky. Byl hned bílý, hned zase špinavý a plný skvrn, podle příměsí země nebo popele, jenž vynesl s sebou.

Strýc usoudil, jak to odpovídalo jeho vědeckým zájmům, že tento důležitý jev musí blíže prozkoumat.  Rozkáže tedy připravit rychlou loďku a nabídne mi, že mohu, kdybych chtěl, jet s ním. Odpověděl jsem, že bych raději studoval – měl jsem napsat úkol, který mi tuším uložil právě on. Zrovna vycházel z domu, když dostal lístek od Rectiny, ženy Caskovy. Byla vyděšena hrozícím nebezpečím (její dvorec totiž ležel na úpatí hory, takže záchrana byla možná jen po lodi) a prosila, aby ji zachránil z tak zoufalé situace. Změní tedy rozhodnutí a provede z hrdinství to, co začal z vědeckého zájmu. Spustí na moře lodi se čtyřmi řadami vesel a sám nastoupí, aby poskytl pomoc nejen Rectině, ale i mnoha jiným – půvabné pobřeží bylo hustě osídleno. Spěchá tam, odkud jiní prchají, a přímou cestou bez vychýlení kormidla míří do nebezpečného pásma. Přemohl tak dokonale strach, že byl schopen podrobně diktovat i sám zapisovat všechny fáze a všechny úkazy oné katastrofy, jak jen je mohl očima zachytit.

Už padal na lodi popel, tím žhavější a hustší čím více se přibližovali, už padaly i kusy pemzy a zčernalé, ohořelé a žárem rozpukané kameny, a už se najednou octli na mělčině a skály zřícené z hory bránili v přístupu na břeh. Strýc chvíli váhal, zda se má obrátit zpět, ale hned na to odpověděl kormidelníkovi, který ho vybízel, aby tak učinil: “Odvážnému štěstí přeje, zaměř  k Pomponianovi!” Ten byl ve Stabiích, odloučen šířkou zálivu (moře tu totiž vyplňuje záliv, vytvářený mírně zahnutým obloukovitým pobřežím). I když tam bezprostřední nebezpečí ještě nehrozilo, přece jen už bylo patrné a mohlo propuknout každou chvíli. Pomponianus dal snést zavazadla na lodi, rozhodnut uprchnout, jakmile se utiší protivanoucí vítr. Můj strýc připlul hnán týmž větrem, pro něj naopak velmi příznivým. Obejme vyděšeného Pomponiana, potěší ho a povzbudí a dá se odnést do lázně, aby jeho obavy rozptýlil svým klidem. Vykoupán usedne ke stolu a povečeří s veselou tváří či alespoň, což není menší hrdinství, jako by byl veselý.

Mezitím Vesuv svítil na mnoha místech širokými jazyky plamenů a vysoko šlehajícími ohni, jejichž oslnivý jas prorážel noční tmou. Aby čelil strachu, strýc jen stále opakoval, že hoří ohně, na něž venkované ve zmatku zapomněli, a opuštěné osamělé dvorce. Potom se odebral na lůžko a usnul skutečně zdravím spánkem. Ti, kdo přišli za dveře, slyšeli totiž, jak oddychuje, a to dost mocně a hlasitě, jak to odpovídalo jeho statné postavě. Ale dvorek, z kterého se vcházelo do jeho příbytku, byli již zanesen tak vysokou vrstvou popela a kusy pemzy, že strýc by už nebyl mohl vyjít, kdyby zůstal déle v ložnici. Je tedy probuzen, vyjde a odebere se k Pomponianovi a ostatním, kteří celou noc probděli. Společně se všichni radili, zda mají zůstat uvnitř nebo zda se mají zdržovat venku, protože budovy se již při opětovných mohutných záchvěvech půdy viklaly a zdálo se, že se nahýbají hned sem, hned tam, jakoby vyvráceny ze základů,  a zase že se vracejí do původní polohy. Pod širým nebem naopak hrozilo nebezpečí z padajících kusů pemzy, i když byly jen lehké a pórovité; a toto nebezpečí si nakonec vybrali, když srovnali obojí. U strýce přitom zvítězil jeden rozumový důvod nad  druhým, ostatní volili mezi dvojím strachem. Na hlavy si dali polštáře a uvázali je šátky; to byla ochrana proti padajícím kusům kamení.

Jinde už byl den, ale tam byla noc, černější a temnější než kterákoli jiná, i když ji mírnili četné pochodně a různé lampy. Strýc se rozhodl sejít na břeh a přesvědčit se na místě, zda by bylo možné vyplout. Ale moře zůstávalo stále stejně bouřlivé a nepřístupné. Proto si tam strýc lehl na prostřené plátno, několikrát požádal o studenou vodu a vypil ji. Potom plameny a sirný zápach, který je jejich předzvěstí, donutil ostatní, aby uprchli a jeho, aby se zvedl. Opíraje se o dva otroky povstal, ale ihned se zhroutil, podle mého mínění proto, že mu příliš hustý dým zabránil v dýchání a ucpal hrtan, který měl strýc od svých dětských let nemocný, úzký a často zanícený. Když nastal den (dva dny po tom, co strýc naposledy spatřil denní světlo), bylo nalezeno jeho tělo zcela neporušené a zakryté, v oděvu, který měl naposled na sobě. Celým vzezřením připomínal  spíše spícího než mrtvého člověka.

Mezitím v Misenu já a matka – ale to už nepatří do historie a ani ty jsi nechtěl vědět nic jiného, než jak zemřel on. Tak tedy končím a dodám jen jediné: Popsal jsem všechno, čeho jsem sám byl svědkem a o čem jsem slyšel hned potom, když to bylo ještě v živé paměti. Vyber si z toho, co se ti hodí. Je totiž něco jiného psát dopis a něco jiného psát historii, psát příteli a psát pro všechny. Buď zdráv. 

Dopisy 6,20

Corneliu Tacitovi

Říkáš, že dopis, který jsem ti na tvé naléhání napsal o smrti svého strýce, v tobě vyvolal přání dovědět se také, jaké hrůzy a jaké pohromy jsem zažil já, když jsem zůstal v Misenu (to vyprávění jsem totiž začal, ale nedokončil). 

 Ačkoli vzpírá se duch, a pouhé se vzpomínky hrozí, počínám.

Po strýcově odchodu jsem zbytek dne vyplnil studiem (proto jsem také zůstal doma); pak následovala koupel, večeře, neklidný a krátký spánek. Už několik dní předtím bylo cítit otřesy půdy, které však nikoho zvlášť neznepokojovaly, protože jsou v Kampánii běžné; ale oné noci tak zesílili, že už nešlo mluvit jen o nějakém chvění, ale všechno jako by se bortilo. Matka vtrhla do mého pokoje, právě když jsem i já vstával, abych ji vzbudil, kdybys snad ještě spala. Posadili jsme se na dvorku, mezi obytnými budovami a mořem, jež bylo těsně (vždyť mi šlo na 18 rok): Vyžádal jsem si knihu Tita Livia a jako bych neměl nic jiného na práci, čtu si a pokračuji v započatých výpiscích. Najednou se přižene strýcův přítel, který za ním nedávno přišel z Hispánie, a jakmile spatří, že já i matka sedíme, a já že si dokonce čtu, vyhubuje mě za mou lehkomyslnost a matku vyhubuje, že to strpí. Nicméně jsem se nedal vyrušit z četby. 

Bylo už sedm hodin, ale světlo bylo stále mdlé a slabé. A už se začínaly otřásat okolní budovy. My jsme  sice byli venku, ale na poměrně stísněném prostoru, takže jsme se museli obávat, že se na nás zřítí. Teprve tehdy jsme se rozhodli opustit město. Za námi se žene zděšený dav; myslí si, jak tomu bývá při panice, že je rozumnější vzdát se vlastního úsudku a řídit se jen radami druhých; jak odcházíme, ohromný proud lidí nás tlačí a postrkuje kupředu. Zastavíme se, až když máme město za zády. Máme se tam čemu divit a čeho se obávat. Vždyť vozy, které jsme dali vyvézt, jezdili sami od sebe různými směry, ačkoliv stály na zcela rovné planině, a nedokázali stát na témž místě, ani když byly založeny kameny.
Kromě toho jsme viděli, jak se moře samo do sebe vtahuje a je zemětřesením jakoby zaháněno od pevniny. Rozhodně se rozšířil břeh a mnoho mořských živočichů uvízlo na suchu v písku. Z druhé strany se v klikatých a blýskavých ohnivých křivkách roztrhl příšerný černý mrak, který se pak rozšklebil do jakýchsi plamenných stuh. Ty se podobaly bleskům, ale byly větší.

Tu však zase onen člověk z Hispánie na nás spustil, už zhurta: “Žije-li tvůj bratr a tvůj strýc, jistě si přeje abyste se zachránili; a jestliže snad už zemřel, jistě si přál, abyste ho přežili. Proč se tedy váháte zachránit?” Odpovíme, že nemůžeme myslet na svou záchranu, dokud nevíme, co je s ním. Nečeká už ani chvíli a zmizí, aby byl co nejrychleji mimo dosah nebezpečí.

Brzy potom se onen mrak začal snášet na zemi a přikrývat moře; obklopil ostrov Capry a skryl jej našim zrakům, zahalil také tu část Misena, jež vybíhá do moře. A tu mě matka prosila, vybízela a zapřísahala, abych rozhodně utekl; já jako mladý že mohu, ona stará a nemohoucí že klidně zemře, když bude vědět, že nebyla příčinou mé smrti. Já odporoval, že se nemohu zachránit, leč společně s ní. Nakonec jsem jí uchopil za ruku a donutil, aby šla se mnou. Poslechla neochotně a omlouvala se, že mě zdržuje.

A už poletoval popel, zatím jen řídce. Ohlédnu se: Za námi hrozivý hustý dým, který se rozléval po zemi jako řeka a doháněl nás. “Musíme uhnout," pravým, “dokud ještě vidíme, aby nás na cestě v té tmě neušlapali ostatní, kdo jdou s námi." Sotva jsme se rozhodli, nastala noc, ale ne taková, jako když nesvítí měsíc a je zataženo, nýbrž asi jako když se v uzavřeném prostoru zhasne světlo. Bylo slyšet naříkání žen, vřeštění dětí, křik mužů. Jedni jen po hlase hledali rodiče, jiní děti a jiní zase manžely, a po hlase je poznávali; jedni naříkali nad svým osudem, jiní nad osudem svých drahých; někteří dokonce ze strachu před smrtí smrt přivolávali; mnoho lidí vztahovalo ruce k bohům, ale ještě více bylo těch, kdo tvrdili, že už žádní bozi nejsou a že na světě nastává ona věčná poslední noc. A nechyběli ani ti, kdo skutečné nebezpečí ještě zvětšovali hrůzostrašnými historkami, samozřejmě vymyšlenými a vylhanými. Tak rozhlašovali nepravdivé zprávy, v Misenu že tady se něco zřítilo a tam že zase něco hoří, a lidé jim věřili. Trochu se zatím rozjasnilo, ale nám se zdálo, že to není denní světlo, ale příznak blížícího se ohně. Oheň se sice zastavil poněkud dále, opět však přišla tma, opět popel, hustší a vydatnější. Přes tu chvíli jsme se zvedali a setřásali jej; jinak by nás zasypal a svou vahou umačkal. Mohl bych se chlubit, že jsem v tak velkém nebezpečí ani nenaříkal, ani tiše nesténal, kdybych očekávaje smrt nebyl čerpal alespoň nějakou slabou útěchu s pomyšlení, že hynu se vším a všechno se mnou. 
Konečně se tma rozptýlila a přešla v jakýsi dým a mlhu; brzy se objevilo skutečné denní světlo, dokonce i slunce zazářilo, ale jenom tak mdle, jako tomu bývá při zatmění. Našim dosud vyděšeným očím se všechno jevilo jako změněné a jakoby zasněžené vysokou vrstvou popela. Když jsme se vrátili do Misena a postarali se o svou tělesnou schránku, strávili jsme neklidnou noc, zmítajíce se mezi nadějí a strachem. Strach však byl větší, protože zemětřesení neustávalo. Mnoho lidí poblázněných hrůzostrašnými proroctvími, se posmívalo neštěstí svému i jiných. Ale ani tehdy jsme se ještě neodhodlali odejít, dokud se nedovíme něco o strýci, ačkoliv jsme jedno nebezpečí už prožili a další jsme měli k očekávání. 

Čteš teď tohle, co rozhodně není hodno historie a o čem jistě nebudeš psát. Nestojí-li to ani za dopis, musíš vinu přičíst sám sobě, protože jsi mě o to požádal. Buď zdráv. 

PLINIUS. Plinius Mladší: dopisy. Přeložil Ladislav VIDMAN. Antická knihovna (Svoboda). Praha: Svoboda, 1988.