Letní poznávání jižních Čech jsme během dvojnásob horké středy tohoto týdne obohatili na popud manželky o návštěvu záchranné stanice pro handicapované živočichy v Třeboni.

V kulisách příznačných pro pozici ochrany přírody na škále priorit naší společnosti, konkrétně v areálu chátrajících budov bývalých městských jatek, došlo (podle očekávání) na zajímavé a lidsky příjemné setkání se zaměstnankyní stanice, která nás ochotně seznámila s péčí o zraněná zvířata a dalšími, především vzdělávacími aktivitami zařízení.

Zatímco v pražské sněmovně se uprostřed týdne za enormního zájmu médií (pro mnohé poněkud nesrozumitelně) soupeřilo o naše budoucí směřování, na periferii lázeňského města, spíše na okraji veřejného zájmu, vedli boj za ochranu neustále chudnoucí české přírody. Přírody, z níž jsme všichni vzešli, jíž denně potřebujeme a za jejíž poškozování osobně víc nebo méně platíme. Boj mediálně málokdy atraktivní, spojený s nedostatkem prostředků (samozřejmě s výjimkou obdivuhodného nadšení), o to však důležitější.

Rozloučili jsme se s dobrým pocitem, s respektem a nadějí.