Čtenářské slasti 2013
19. 1. 2014
Mé literární zážitky uplynulého roku korunovala četba (a nejen ta) trojice knih, dvou z pera francouzských spisovatelů a jednoho díla domácí provenience.
---------------
Po letech, kdy jsem si několikrát prohlížel pelichající obálku ozdobenou reprodukcí Edgara Degase, jsem se začetl do více než pětisetstránkové odměny, kterou v roce 1970 obdržel můj otec, coby student SZTŠ Mladá Boleslav, jak praví dedikace „za obětavou práci pro kolektiv třídy a velmi dobrý studijní prospěch u maturitní zkoušky“. Dlužno dodat, že vkus dárce nebyl vzhledem k rozvíjejícímu se normalizačnímu procesu vůbec špatný a soubor čtyř románů Anatola France Historie našich dnů (Pod Jilmy, Proutěná panna, Ametystový prsten, Pan Bergeret v Paříži) jsem přečetl s velkým potěšením.
Na stovkách stran prochází čtenář dávno uplynulými časy, jejichž obrazy však zásluhou vypravěčského umění nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1921 promlouvají neobyčejně aktuálně - ukázka ze str. 570: „Nacionalistický kandidát Josef Lacrisse vedl ve čtvrti Grandes Écuries velmi čile volební kampaň proti radikálu Anselmu Raimondinovi, odstupujícímu členu zastupitelstva. Na veřejných schůzích se ihned cítil jako ryba ve vodě. Protože byl advokát a jinak nevědomec, mluvil o sto šest a jakživ se nedal ničím zarazit. Voliče udivoval rychlostí svého přednesu a zůstával s nimi harmonicky spojen nepatrným množstvím myšlenek i jejich prostodušností, a co říkal, bylo vždycky právě to, co by byli řekli oni sami nebo aspoň co by byli chtěli říci. Získával značnou převahu nad Anselmem Raimondinem. Mluvil ustavičně o své poctivosti a o poctivosti svých politických přátel, opakoval, že je nutno volit lidi poctivé a že jeho strana je stranou poctivců. A protože to byla strana nová, věřili mu.“
Změnit jména a místo a společenské i politické peripetie provázející francouzskou III. republiku jako by těm dnešním byly v mnoha případech předobrazem. Po mnoho večerů jsem si vychutnával kultivovaný mix štiplavé ironie a zároveň hlubokého lidství rozvinutý v osudech více než stovky postav. Zaujali mne ozvěny Dreyfusovy aféry i demaskování světských ambicí tehdejších (opět paralela s dneškem) představitelů katolické církve. Ne náhodně byla Franceova tvorba zařazena do vybrané společnosti na tzv. Index Librorum Prohibitorum.
Pro ty, kteří vzhlížejí k historii nekriticky s tendencí idealizovat, zanechal autor citát: „Nic není tolik zodpovědné za staré zlaté časy jako špatná paměť.“
---------------
Další francouzský nobelista (ne, že bych si tak potrpěl na světové klasiky, ale když už mám někomu věnovat takovou vzácnost, jako je vlastní volný čas vybírám si …), tak to byla přímo očistná záležitost, po letech znovu opakovaná terapie literaturou – román Dobrý člověk ještě žije.
Romain Rolland si ve své ódě na krásu prostého života s čistým svědomím (a spoustou vína) vybral jako prostředníka burgundského řezbáře a zasadil ho do Francie 17. století. Věk náboženských konfliktů, moru a všudypřítomné nesamozřejmosti lidské existence však čtenáře neděsí, jen poskytuje kulisy příběhu Colase Breugnona – opulentního milovníka života postaveného tváří v tvář válce a smrti – ukázka ze str. 246: „Teď si dělám celoroční rozvahu a zjišťuji, že jsem všecko ztratil v šesti měsících: ženu, dům, peníze i volnost pohybu. Ale nejzajímavější je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že už nic nemám? Ne, už žádné starosti. Aspoň mě nic netíží. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem své fantazie … Kdo by mi však byl loni řekl, že se na to budu dívat tak vesele!“
---------------
Nakonec upozorním na právem oceňovanou knihu (vzhledem k úctyhodným rozměrům není familiárnější slovo knížka na místě), která by neměla chybět v rodinách, kde je záměrem věnovat se nenucenému, ale o to účinnějšímu vzdělávání dětí v oblasti historických souvislostí.
Tříkilový svazek Historie Evropy s podtitulem Obrazové putování je téměř dokonalým výsledkem synergie autorského kolektivu, nakladatele a významných podporovatelů. Textu tak akorát, věcně správného, jazykově vytříbeného, bez nyní tak oblíbeného podbízení nejmladší generaci použitím prvků jejího komunikačního stylu a preferovaných slovních výrazů. Atraktivitu pro mladší čtenáře zvyšuje využití komiksové formy navozující dobovou autenticitu. Zcela samostatnou kapitolou jsou kresby Renáty Fučíkové. Originalita, syté barvy a detaily vyžadující pozornost na každé stránce – polopatické výjevy i symboly ve vzájemné symbióze.
Historie Evropy není jen ke čtení pro děti či s dětmi. Využíváme ji s mladší dcerou k vzájemnému tázání a hledání odpovědí. Dávkujeme si ji po trochách - rozdělení obsahu do 70 kapitol, z nichž nejdelší má „jen“ 10 stran k tomu přímo vybízí. Uvozovky z věty předchozí zdůrazňuji, protože někdy i nad polovičním rozsahem prodiskutujeme víc než hodinu.
To co mi chybí k úplné spokojenosti, jsou mapy. Zvláště pro mladší děti, které se ve škole zatím prokousávají sotva geografií naší vlasti je třeba vzít k ruce atlas. Jsem si jist, že několik map vyvedených ve stylu této úžasné publikace by bylo jak lahůdkou pro oko, tak užitečným doplňkem textů a ilustrací.
V současnosti naplněné shonem je náročné najít si pravidelně dost času a v atmosféře vzájemného obohacování trávit s dětmi chvíle poznání – kniha Historie Evropy je k těmto vzácným okamžikům předurčena. Je to běh na velmi dlouhou trať, ale výsledky, alespoň v podmínkách naší rodiny, stojí za to!
