"Už máme zimu, už padá sníh a celá země jest bílá a chocholouši si prohlížejí koňské koblihy."

Časy, které popisoval Karel Poláček v poetické knížce Bylo nás pět, jsou ty tam včetně chocholoušů cupitajících po cestách a v ulicích lidských sídel. Nenápadně zbarveného skřivanovitého pěvce, který v posledních cca 50 letech zaznamenal dramatický úbytek, dnes potkáte nejspíš na jižní Moravě a sem tam ve středních a východních Čechách.

V polovině devadesátých let jsem se několikrát těšil z časného zpěvu chocholoušů na právě budovaném pražském sídlišti Černý most. Pak jsem se s nimi setkal ještě celkem třikrát  - dvakrát u benzínky - jednou u Brna, jednou ve středním Maďarsku a vloni v září na maďarsko-srbském hraničním přechodu Rözske.

Mé prozatím poslední pozorování ptáka, kterého měl údajně ve velké oblibě sv. František Assisi, je to dnešní z břeclavského železničního nádraží. Během poledního poměrně klidného provozu jsem na prosluněném peróně zaznamenal šedavou siluetu. Rychle jsem proběhl podchodem a po chvíli tápání spatřil jednoho jedince dokonale splývajícího s kamenivem v kolejišti. Nebyl příliš plachý a dovolil mi i pár dokumentačních snímků.
 

Projíždějící lokomotiva mé pozorování přerušila, ale za okamžik jsem i přes hlukovou kulisu rušného dopravního uzlu zachytil útržky trochu melancholického zpěvu. Sameček ho přednášel z komína drážní budovy.

Jan Svatopluk Machar o něm dokonce složil sonet.

Sonet o chocholouši (1892)

Už je tu filistr ten pravý
v svém těsném šedém svrchníku,
jenž cop svůj špičkou vzhůru staví
dle předků svojich návyku.

S rodinou venku léto tráví
po sadech, polích, trávníku,
teď usměvavý, plný zdraví,
se vrátil v město. Ze zvyku

ve hlučných ulicích rád dlívá,
rád pohovoří, rád se dívá
s rozšafným klidem v shon a chvat,

všech výtržností však se straní,
lotrům se vyhne na potkání
a s šerem chodí moudře spat.