Sobotní putování vedlo za slunečného, horkého počasí nejdříve z parkoviště na Horních Mísečkách na Zlaté návrší (cestou lesem namátkou králíčci, budníček menší a větší, rehek zahradní, čečetka zimní, linduška lesní, pod mohylou u Vrbatovy boudy konipas bílý a také podstatně atraktivnější kos horský lovící potravu).

Dále kolem Kotelní jámy (marně jsme vyhlíželi sokoli) přes rozcestí U Čtyř pánů podél Pančavské a Labské louky (linduška luční, kukačka obecná) k turisty obleženému prameni Labe (opakovaně čečetky zimní a lindušky luční) od nějž jsme dospěli na státní hranici, na níž jsme se napojili na červenou turistickou značku. Pokračovali jsme po jižním úpatí Violíku k Sněžným jamám na polském území. 

Zastávka u vyhlídek do Sněžných jam stála skutečně za to - v dramaticky modelovaném, ledovcovém terénu byla příležitost k pozorování bělořita šedého, pěvušky podhorní, rehka domácího, netypicky také brhlíka lesního (jen sokoli zase nikde). Zvlášť pěvuška nás patřičně vypekla - jedince nečekaně přilétnuvšího přímo k našim nohám na vzdálenost jediného metru se tuším nikomu nepodařilo vyfotografovat - pro fotografy s teleobjektivy seděl moc blízko, pro nás s kompakty zase příliš rychle odlétl pryč.

Červená značka nás dále provedla mírným klesáním po severním suťovém úbočí čtvrtého nejvyššího vrcholu ČR Vysokého kola k Malému Šišáku (krkavci), pak nahoru na Mužské a Dívčí kameny a odtud o cca 150 výškových metrů dolů k pozůstatkům Petrovy boudy (vlaštovka obecná, konipas horský). Závěrečné dva kilometry přes Čihadlo (1213 m. n. m.) k parkovišti u Špindlerovky jsme si zpestřili pozorováním křivek obecných. Poslední kilometry sobotního programu, to byl přesun autobusem k nocležišti ve vrchlabském kempu Liščí farma.

Nedělní ptáčkařské ráno v kempu mi vylepšil hlas hrdličky divoké, která v nejbližším okolí mého bydliště v okolí Janských Lázní v posledních letech výrazně ustoupila (viz Ptáci Krkonoš - atlas hnízdního rozšíření 2012 - 2014). Po krátké zastávce na nákup tekutin a trochy potravin jsme odjeli do Pece pod Sněžkou. Cestou ke spodní stanici lanovky vznikly fotky skorců, mládě krčící se na zastíněném balvanu v korytě Úpy bylo velmi nenápadné.

Stoupání Obřím dolem přineslo konečně pozorování sokola - přelétl Čertův hřeben a za pár okamžiků nám zmizel z očí v prostoru Malé Studniční jámy. Nad cestou se v ne zcela typickém prostředí horského smrkového lesa ozýval budníček lesní, naopak kos horský trpělivě pózující na terminálu mladšího smrku sem zapadal dokonale.

Na první pohled fádní kmeny mrtvých  a odumírajících smrků se díky našemu průvodci stali předmětem soustředěného zájmu účastníků - velmi pravděpodobně byly kroužkovány datlíkem tříprstým - po desítkách let opět prokazatelně krkonošským hnízdičem.

Na svahu Úpské jámy, těsně pod výstupem do Obřího sedla, jsme sledovali lovící poštolku obecnou. Po kratičkém odpočinku u Slezské boudy vedly naše kroky vpravo, po modré značce na severní úbočí Sněžky. Z polské strany se na svah nejvyšší české hory pokryté svorovou sutí nasouvala oblačnost, která nám trochu pokazila pozorování dalšího krkonošského vysokohorského druhu - lindušky horské. Zdokumentovat samečka, který se nám mezi balvany střídaně nořil do mlhy a opět na okamžik zjevoval, jsem se ani nepokoušel.

Vrátili jsme se zpět do Obřího sedla a stále po modré pokračovali přes Úpské rašeliniště k Luční boudě. Na rašeliništi byla příležitost setkat se s dalším erbovním druhem krkonošské avifauny, slavíkem modráčkem tundrovým. Kroužkovaný sameček z místní, bohužel chřadnoucí, populace trpělivě vyzpěvoval na vrcholku smrčku.

Od Luční boudy jsme po žluté překročili česko-polskou hranici a napojili se na značku červenou. Směřovali jsme nad ledovcovými jezírky Wielki a Maly Staw k Poledním kamenům. Do seznamu pozorovaných druhů nám zde přibyl včelojed lesní, který stoupal pod námi, údolím říčky Lomnice a zmizel našim zrakům k jihu, za Stříbrným návrším.

Počasí se už od poledních hodin horšilo. Ve tři se spustil drobný, vytrvalý déšť, který nás provázel prakticky po celý zbytek cesty úbočím Stříbrného hřbetu (1490 m. n. m.) a Malého Šišáku (1439 m. n. m.) opět ke Špindlerovce. Pak už jen poslední společné kilometry busem do Vrchlabí a loučení.