Květnová cesta několika desítek nadšenců více či méně posedlých ornitologií mne přivedla do oblasti Národního parku Hortobágy (Hortobágyi Nemzeti Park) - největšího, nejstaršího a nejznámějšího národního parku Maďarska – místa, kde se můžete setkat s typem krajiny, kterou bychom u nás doma marně hledali. Je to pusta (puszta).

Od města Tiszafüred na východ k Debrecenu téměř 150 000 hektarů travnaté roviny s četnými mokřady a sem tam řídkými, převážně akátové lesíky podrostlými divokým ječmenem. K tomu připočtěme několik významných vodních ploch (ať už jezer či rybníků) s nekonečnými rákosinami a mělkými okraji. Lidské osídlení je poměrně řídké, zemědělství není nijak intenzivní, stepní krajinu udržuje významnou měrou pasoucí se skot. Zajímavým fenoménem je použití rákosu jako střešní krytiny.

Něco přes polovinu této oblasti tvoří vlastní NP na jehož území jsme po tři dny putovali za ptáky.

V turistických průvodcích nejspíše objevíme formulaci zhruba tohoto znění – jednotvárná, suchá rovina. Pokud jde o jednotvárnost, pusta opravdu postrádá běžné krajinné dominanty, na které je našinec uvyklý (jediný kopeček, na který jsme „vystoupili“ byl uměle navršen), ale jestli máte rádi živou přírodu, určitě se vám nekonečné roviny s vlnící se trávou nebudou zdát v žádném ohledu fádní. Poznámka o suchu podle našeho dobře obeznámeného průvodce Richarda Kvetka ze Slovenskej ornitologickej spoločnosti/BirdLife Slovensko ve většině případů (mimo časné jaro) platí. V našem případě jsme však užili bouřek, spousty deště a cestou zpět jsme již nemohli přehlédnout zcela zaplněná koryta Tisy a Dunaje - pár dní na to bojovali lidé na mnoha místech střední Evropy se záplavami.

Výjimečné krajině odpovídá nevšední druhové bohatství organismů a značná početnost některých druhů, které v naší domovině buď již zcela vymizeli, nebo je musíme v našich luzích a hájích velmi trpělivě stopovat. Dudci, vlhy, mandelíci, poštolka rudonohá, ťuhýk menší, kolpíci, několik druhů rybáků, volavek, orlů či některé vzácnější druhy kachen … to je jen malý vzoreček z celkem 127 ptačích druhů, které měli účastníci zájezdu možnost pozorovat či zaslechnout.

Maďarům můžeme tohle místo určitě závidět a podobný pocit navodila i informace o 10 000 členech tamní ornitologické společnosti – v porovnání s tím u nás pouze něco přes 2000 (a to je Maďarů asi o půl milionu méně).

Protože šlo především o ptáky, které už ud dětství rád pozoruji, ale na jejichž fotografování zatím nejsem vybaven, podívejte se, jaké krasavce zachytili ti, kteří s sebou vláčeli to správné nádobíčko.