Po letech jsem zase u Chlístovického potoka, nejčastějšího místa mých dětských her prožil krásné okamžiky - tehdy jsem říkal „jdu ke struze“ nebo „jdu k mostu“.

Zprvu dnešní vycházka s fotoaparátem nestála za mnoho. Nádherně vybarvený tokající bažantí kohout se čtyřmi slípkami se na okraji Chroustkova sice ozýval, ale jakmile jsem vyzkoušel „nenápadné“ přiblížení, vždy s přehledem, pomalu jako duch mizel se svým harémem v houštinách. Přemístil jsem se tedy na druhou stranu louky, k vrboví lemujícímu potok, za červenkami. I v chladném počasí jich několik pozpěvovalo na keřích nebo lovily v loňském listí. Když už jsem se dostal do rozumné vzdálenosti a chystal se zachytit tklivého zpěváčka, mraky většinou pohřbily naději na fotografii alespoň prostřední kvality. 

Přesunul jsem se jen o pár desítek kroků proti proudu, do míst, kam minimálně dvě generace zdejších obyvatel odváželi nejrůznější odpadky. Z části tak zaplnili prostor nevelkého rulového lomu, z něhož získávali stavební kámen. Není to tak dávno, co i na středočeský venkov dorazilo něco předtím zcela postradatelného, totiž popelnice. Od té doby překrývá zplodiny minulosti listí a smetiště pohlcují dřeviny. Na smeťáku bylo živo. Vrby, olše a břízy s dutinami lákali především koňadry, modřinky a brhlíky, ozýval se špaček i vrabec polní.

Mezi stromy jsem zaregistroval prudce poletující dvojici ptáků a chvíli mi trvalo, než jsem překvapeně zjistil, že jde o strakapoudy malé. V posledních letech jsem na ně neměl štěstí, takže jsem si pozorování drobných, štíhlých šplhavců plně vychutnával. Dovádějící párek se později rozdělil, sameček se dále v okruhu jen desítek metrů ozýval i při hledání potravy. Zaujalo mne, jakou pozornost věnoval plodnicím parazitického březovníku i sběru potravy na koncových větvích olší obdobně, jako to činí třeba čížci. Chvíli jsem prohlížel odumřelý březový kmen s plochou mělkých záseků po jeho zobáku s tím, že to bude asi tečka za nečekaným setkáním. Nebyla.

Zaslechl jsem sice nijak hlasitý, ale intenzivní zvuk tesajícího zobáku a během krátké chvíle objevil samečka. Zády ke mně energicky hloubil dutinu v odumírající jívě asi 6 m nad zemí. Nechtěl jsem ho příliš vyrušovat a cvakl dokumentární foto z dálky.

Asi po deseti minutách se poblíž dutiny objevila samička. Oba odlétli z dohledu a toho jsem využil, abych se usadil blíž dutině a zkusil získat zdařilejší snímek. Notně zdřevěnělý pokud možno nehybným cílením fotoaparátu na dutinu jsem se dočkal samičky. Ozvala se mi za zády a najednou byla v hledáčku, při hloubení nebyla tak přičinlivá jako sameček, přesto jsem dostal šanci.