Noční mrazy střídají už pár dnů slunečné dny, šišky smrků prosychají a semena jsou optimálně vyzrálá. Podobně je tomu i u klečí a omorik, pro semenožrouty je prostřeno. Přímo před okna školní budovy nyní přilétají křivky a ty jsem se vydal fotografovat. Krátká vycházka z tepla kanceláře dopadla úplně jinak než jsem si představoval, přesto zajímavě.

Křivky se sice ozývají z korun smrků, registruji hejnka 7-10 jedinců, ale všechno se to tentokrát odehrává mimo dosah šestistovkového objektivu RX10III. Vyberu si stanoviště pěkně na sluníčku a pozoruji pár modřinek testujících budku na starém javoru. Všude klid, takový klid, že odvážnější z dvojice sojek nedbá příliš mé přítomnosti a spouští se k zemi.

Stoupám mírným kopečkem, vyhýbám se pod nohama chrastícím plochám přemrzlého sněhu a mířím k altánku pod asi dvacetiletým, solitérním smrkem. Částečně ukryt pod stříškou vidím, že už i tady se hodovalo. Mezi šupinami, ohryzanými vřeteny a pravděpodobně úmyslně odhozenými šiškami, znehodnocenými nejspíš obalečem šiškovým, rozeznávám nepříliš zřetelné veverčí šlépěje.

Střecha altánu se po pár minutách čekání rozezní dutým žuchnutím a spěšným podupáváním. Tiše strnu, veverka mi poskakuje kousek nad hlavou a zatím o sobě nevíme. Splývající chvost prozrazuje, že se posunula k samotnému okraji stříšky. 

Opatrně se nakláním z altánu ven, stačím veverce asi z metru letmo pohlédnout do obličeje, ale to už je pro její trpělivost příliš. Škrablavé zvuky provází únik do bezpečí osluněné smrkové špice. K zemi se začínají téměř neslyšně snášet odhryzávané šupiny, sem tam i smrkové semínko. Veverka se z nedávného překvapení vzpamatovala opravdu rychle a chutná jí.

Nakonec se opět ukázalo, jak je dobré nebalit fidlátka předčasně. Jen proto vznikl i následující povedený snímek paběrkující sýkory parukářky ...