Když vlak překonal na samém jihu Slovenska tok Hronu a hraniční řeky Ipeľ a začal kopírovat majestátný tok zkaleného Dunaje údolím k Visegrádu, uvědomili jsme si s manželkou, že už jsme konečně dost daleko za humny na to, abychom si začali čistit hlavy od každodenní pracovní rutiny.
Pohodlné cestování za krásného počasí nás vůbec neunavilo, takže jsme po příjezdu na nádraží Keletti a rychlém ubytování v hotelu hned naproti němu, zakoupili po desítce lístků na hromadnou dopravu (3000 HUF, jednotlivá jízda 350 HUF) a rozjeli se za poznáním … Pozn. kurz 1000 HUF = 87 Kč.

Budapešť vyvolává hmatatelný pocit metropole, se svou aristokratickou impozantností města, jež hrávalo v dějinách hlavní úlohu …
… je směsí gigantismu a přebujelého rozkvětu, což odpovídá hybridnímu svazku mezi uherským kapitálem a habsburskou orlicí …

Claudio Magris: Dunaj, Mladá fronta, 2010

Nejdříve na Hradní vrch. S padajícím soumrakem a počátkem noci jsme se prošli od Rybářské bašty ke Královskému paláci. Odtud následoval sestup na Clark Adám Tér, předpolí Széchenyiho řetězového mostu. Prostranství nese jméno skotského inženýra spojeného s výstavbou první trvalé spojnice Budy a Pešti a najdeme zde maďarský nultý kilometr – oficiální počátek silniční sítě v zemi. Asi na půli cesty jsme si dopřáli něco maďarských specialit v samoobslužném Vár Bistro (čisto, i hodinu před zavíračkou bohatá nabídka, pořádné porce, ceny ještě rozumné – guláš 990 HUF, perkelt s noky 2300 HUF).

V následujících dnech jsme se pohybovali už jen v Pešti. Prošli a projeli (metrem i tramvají) její centrální část od novostavby Národního divadla na jihu, po ulici Pozsonyi (tedy Bratislavskou) na severu a okolí nádraží Keletti na východě. V podchodech nešlo přehlédnout množstvím nocujících bezdomovců/migrantů, místní je zcela tolerují a oni už kolem půl šesté spočívali ve spacácích a dekách, často společně se svými psy a někteří, což bych opravdu nečekal, i s knihou v ruce. 

Poblíž Parlamentu jsme zašli do Domu maďarské secese (Bedö House) a prohlédli si náměstí Svobody, na jehož ploše a bočních ulicích stojí pozoruhodný mix pomníků – Imre Nagymu, Ronaldu Reaganovi, sovětským osvoboditelům a také nedávno medializovaný památník obětem německé okupace (pozn. rozhodně déle než okupované, bylo tehdejší Maďarské království, bez krále, německým spojencem). Na náměstí se nachází také americké velvyslanectví – exportéry demokracie do mnoha částí světa zde chrání velmi důkladná bezpečnostní opatření doplněné i zákazem fotografování budovy. Na druhé straně stavebního bloku, k němuž patří velvyslanectví, stojí od roku 1901 další skvost maďarské secese – bývalá poštovní spořitelna, vrcholné dílo architekta Ödöna Lechnera.

Po ulici 6. října (datum připomíná prolog k maďarskému povstání 1956) na níž mne zaujalo tvarové ladění sloupů veřejného osvětlení a strohých habitů bezlistých korun vysazených stromů, jsme došli k bazilice sv. Štěpána – vypiplaný interiér, kaple sv. Pravice (mumifikovaná ruka sv. Štěpána), kombinace pěšího výstupu s výtahem na ochoz 96 m vysoké kupole (500 HUF). 

Na výše uvedené ulici jsme zašli do malé étkezde (kantýna), Kisharang nabízející bohaté porce maďarských jídel – okusili jsme kuřecí vývar, lečo a cikánské maso s brambory a dušenou cibulí (včetně 0,75 l minerálky 3990 HUF). Vše výborné, tukem se tu nešetří, takže vlastníci slabších žaludků by měli být na pozoru.

 
Skoro naproti této stravovně najdete Strudel House – restauraci jsme nevyzkoušeli, ale posadili se vedle válů, kde připravují vynikající štrůdl s mnoha náplněmi ukrytými v tak tenoučkém těstě, že má spíš symbolický význam, než, že byste vnímali jeho chuť nebo vás dokonce zasytilo (1 porce 340 HUF; v malých prodejničkách jen tak na stojáka si pochutnáte na širokém výběru chutí už za 270 HUF). V souvislosti s téměř všudypřítomným štrůdlem mne překvapila informace kolegy, který často navštěvoval Budapešť před listopadem 89 a s nabídkou této pochoutky se tehdy nesetkával. 

Dunaj plyne, je mohutný, a podvečerní vítr vane nad otevřenými kavárnami jako dech staré Evropy, která se možná už dostala na okraj světa a která dějiny nevytváří, jenom je konzumuje …

Claudio Magris: Dunaj, Mladá fronta, 2010

Takže jsme si koupili lístky na hodinovou vyhlídkovou plavbu mezi Parlamentem a Petöfiho mostem (2100 HUF), loď vyplouvala v 17:00, když se město začínalo pomalu rozsvěcet. Pěkně zafukovalo, jinak fajn.

Co jsme ještě viděli a vyzkoušeli: 

Velkou tržnici - Nagycsarnok (postavena 1896) u Mostu Svobody, původně Mostu Františka Josefa I. I ten byl otevřen v roce 1896, v roce milénia příchodu Maďarů do Karpatské kotliny. Oslavy se sice měly konat o rok dříve, což se nestihlo, zato však stály za to. Mimo jmenovaných staveb tehdy parlament rozhodl např. o výstavbě Muzea krásných umění, několika stovek základních škol či mnoha památníků v různých koutech Uher. Jim vévodí monumentální Památník milénia na budapešťském Náměstí hrdinů. Maďaři si v tomto roce nadělili i podzemní dráhu (dnešní hrkavá žlutá trasa M1), první stavbu tohoto druhu na evropském kontinentě a početně navštívenou jubilejní výstavu.

Velkoměstská okázalost Budapešti, opírající se o solidní a reálný politicko-ekonomický rozmach, má v sobě i kus půvabného iluzionismu …

Claudio Magris: Dunaj, Mladá fronta, 2010

Židovskou čtvrť

Zoologickou zahradu

Ulici Váci (podle severomaďarského města Vác) jsme prošli v celé délce od Vörösmarty Tér po Fővám Tér. 

Národní divadlo a Ludwig Múzeum – prapodivné, přebujelé novostavby kulturních stánků mimo historické centrum města (tramvaj 2 a 24, stanice Millenniumi Kulturális Központ).

Poblíž Opery v ulici Nagymező pro mne úchvatné (pro manželku méně) občerstvení v jedné z poboček Hummus Baru. Hummus chutnal jako v Izraeli, pozorná obsluha. Dal jsem si Hummus Complete a ořechovou baklavu. Nic podobného tuším v ČR zatím nefunguje. 

Pozsonyi Kisvendéglő – menší restaurace na ulici Radnóti Miklós (asi 500 m od Markétina mostu) byla před druhou odpolední téměř plná. Z nabídky jídel maďarských a středoevropských jsme vybrali vídeňský řízek. Byl přes celý talíř, šťavnatý a žádné tučné maso, tak jak to mám rád (1700 HUF).

Hrabal Söröző – implantát české pivní kultury na ulici Rákóczi. Fotky, kočky, hlášky a dost ctitelů dobrého piva všeho věku. Nadšenec pro náš národní nápoj točí Postřižinská piva, v nabídce má i lahvová a klasické české destiláty (také tyčinku Margot). Přes pivo je u nás spíš manželka, ale láska k hrabalovské poetice nás spojuje (autor má mnohé ctitele i v Maďarsku). Večer před odjezdem domů jsme tam úplně pookřáli. 

Postřehy z Budapešti:

Cigarety jsou k prodeji jen ve speciálních obchodech, do nichž není zvenčí vidět.
Řidiči jsou mimořádně ohleduplní vůči chodcům.
Nejdepresivnější zážitek – pozorovat rezignované výrazy tváří dozorců ve stanicích metra.
Nečekaný rozptyl cen běžného zboží v supermarketech + až násobně vyšší ceny ovoce a zeleniny v porovnání s ČR.
V restauraci si nejen pochutnáte, ale také se nasytíte.
Parlament -  vstupné k prohlídce parlamentní budovy – 2000 HUF občan EU, 5200 HUF ostatní.

Návštěva Budapešti v únoru nevypadá na první pohled zvlášť lákavě. I bez zeleně, vlahých večerů a turistických davů šlo o podařený výlet. A to i díky průvodci Budapešť do kapsy od Lonely Planet.