Na konci září jsem se zúčastnil studijní cesty do srbské Autonomní oblasti Vojvodina. Jednalo se o devátý ročník vzdělávací akce organizované pro zástupce škol zřizovaných Královéhradeckým krajem s cílem poznávat systém školství v různých evropských regionech. Součástí cesty bylo rovněž setkání s českou komunitou v oblasti srbského Banátu, která je krajskou samosprávou KHK již déle než desetiletí podporována.

Jako milovník přírody a vůbec zvídavý element zakončuji cestovní zprávu poznámkami, jejichž nadpis by mohl znít, poměry přírodní, hospodářské a společenské.

Podrobnosti zde.

A  ještě jedna trefná glosa, kterou není od věci citovat a zamyslet se nad ní. Zvlášť aktuálně vyznívá, když se v klidu procházíte Bělehradem, je příjemné počasí, mladí lidé jsou malební stejně jako dědulové nad šachovnicemi a cítíte se bezstarostně.

"Nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v jejích dějinách obdobu; poprvé Evropa byla poražena, Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím svého vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Amerikou z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Říkám to bez ironie. Obě ta slova jsou přesná. V jejich spojení spočívá jedinečný ráz situace. Existence odboje partyzánů, kteří se bili všude proti Německu, nemění nic na podstatném: žádná evropská země (mluvím o Evropě od Atlantiku až k baltským zemím) se neosvobodila vlastními silami. (Žádná? Přece jen. Jugoslávie. Svou vlastní armádou partyzánů. To je důvod, proč musela být srbská města bombardována americkými letadly v roce 1999 během dlouhých týdnů; aby byl vnucen, se zpětnou platností, i této části Evropy statut poraženého.) Osvoboditelé okupovali Evropu a náhle změna byla jasná: Evropa, která ještě včera (zcela přirozeně, ve vší nevinnosti) považovala svou historii a svou kulturu za model pro celý svět, pocítila náhle svou malost."

Milan Kundera, Zahradou těch, které mám rád, Atlantis, Brno, 2014, str. 101-102