Černohorský Kotor jsme navštívili uprostřed léta, což bylo vzhledem k jeho pevnému místu na mapě světových lokací stižených overturismem spojeno s rizikem zklamání až znechucení z uliček přeplněných návštěvníky. Vydali jsme se sem z horského střediska Žabljak, kde zrovna nepanovaly podmínky nejvhodnější pro turistiku v Národním parku Durmitor. Je to nějakých 160 km. Během cesty se ukázalo, že geografická blízkost nemusí odpovídat časové náročnosti přesunu. Ale po pořádku ...

Úsek z Žabljaku, přes Šavnik na křižovatku silnic M6 a M3, tedy první třetinu, přidám s dalšími postřehy v příspěvku zaměřeném na Pivský klášter a městečko Plužine. Klesání od křižovatky přináší po několika kilometrech výhled na hustě obydlenou a zemědělsky využívanou oblast ukázkové krasové plošiny - tzv. polje, konkrétně jde o Nikšičko polje, největší v Černé Hoře.

Zde také leží v sousedství jezer Krupačko a Slano (ve skutečnosti umělých nádrží) Nikšič, po Podgorici druhé nejlidnatější město. Při jeho objezdu dvakrát přejíždíme řeku Zeta (odtud název Knížectví Zeta - 1356 - 1498), podruhé máme po pravé straně historický Vlčí most (vukov most). Nikšič není místem, které oplývá zjevnou atraktivitou, zato jeho dějiny jsou bohaté. Jednu z jejích kapitol tvoří události, do nichž vstoupila poměrně světodějně i naše zemička. Jejich připomínkou je před rokem odhalený památník u kruhového objezdu vedle letiště Kapino polje - Spitfire s izraelskými výsostnými znaky zde v letové pozici připomíná operaci Velveta.

Z okraje Nikšiče s výhledem na členitě modelované Slano jezero s několika ostrůvky stoupáme po silnici M7, M8 opět o nějakých 400 metrů výše do všudypřítomných vápencových kopců. Po čtyřiceti kilometrech přichází klesání pod pohoří Orjen, význačné svými enormními srážkovými úhrny (Crkvice - průměrný roční úhrn srážek 4626 mm), k mořské hladině v Boce Kotorské. Výhledy jsou malebné. Objíždíme kousek Risanského zálivu a poblíž nejužšího místa Boky, v obci Đurići, najíždíme na trajekt do jen asi 800 m vzdáleného Lepetane na protějším břehu. 

Tady nastal zádrhel, který nám umožnil neplánovaně, o to však intenzivněji, navnímat atmosféru významného letoviska Tivat. Tivat s horou Štirovnik na obzoru, s plážemi, přístavem luxusních jachet, intenzivní výstavbou, ale také pěknými zahradami se zrající fíky a olivami byl toho poledne téměř neprůjezdný. Poslední úsek cesty měřící jen 17 km se protáhl na celé 2 hodiny - městem, kolem letiště a dolní stanice lanovky (Kotor Cable Car) do tunelu Vrmac, za jehož severním portálem se už od hřbitova města Škaljari otevřel pohled na kotorský přístav s kotvící MSC Opera.

Po vstupu Mořskou bránou za hradby Kotoru se ukázalo, že velmi horké odpolední počasí asi naštěstí mnoho pasažerů výletního obra přimělo odpočívat na lodi (později to potvrdil pohled přes objektiv, od pevnosti sv. Jana na obsazenou horní palubu s akvaparkem). V kotorských uličkách bylo tedy sice živo, ale žádný extrém. V příjemně vyklimatizované katedrále sv. Trifona naopak až na několik jedinců liduprázdno, nemluvě o hradbách, které se při teplotě 34 stupňů staly cílem výšlapu opět jen několika jedinců. 

Zatímco katedrálu mohu jednoznačně ocenit jako klenot města, proslulé hradby, za něž znuděná dvojice mladíků vybírala v podivné budce 15 euro, jsou jeho ostudou - někde trochu staveniště, jinde smetiště a všude omšelost a až nebezpečně do hladka ošlapané schody a dlažba - stav památky UNESCO tedy na pováženou. Ovšem ty výhledy!

----------------------------------------

Do prostředí Boky Kotorské jsme jen nahlédli v její nejatraktivnější části. Bylo by pěkné se sem vypravit třeba zjara a oblast poznat více do šíře i hloubky. V této souvislosti mne zaujal text Ludvíka Kuby v publikaci Křížem krážem slovanským světem, jejíž vkusné vydání v polopergamenové vazbě z roku 1956 jsem před časem objevil v antikvariátu. 

Kuba místo navštívil v 90. letech 19. století, ale na textu pracoval později - viz zmínka o vzpouře. Třeba vás tento text, i když rozsáhlý, zaujme. Zde je jeho přepis: 

Boka 

Někdo ji srovnává se švýcarskými čtyřkantonskými jezery, někdo s Bosporem, někdo s norskými fjordy – já s ničím. 

Přírodou a dějinami vzniklo zde velkolepé střetnutí opaků, jejichž celek je podivuhodně sladěný. Vzrušující dějiště zápasů pevniny s vodou z dob, kdy se zemský povrch členil, je tu spojeno s neméně vzrušujícím dějištěm největších světových mocí, zápasivějších zde buď mezi sebou, nebo s domácími hrdiny, jejichž krásně vzrostlé postavy vidíme tu poděděné v potomstvu; ale jsme tu zároveň obkrouženi tichem mořských zákoutí, kde olivy a smokvoně se dobrácky objímají se skoupou a neústupnou skálou, kde rybáři – zdánlivě jen pro zábavu našeho oka – lítají s bárkami po hladině jako vodoměrky, kde elegánské kampanily ušlechtilých chrámů a chrámečků vyzvánějí klekání jakoby jen se zřetelem ke kratochvíli cizince, který ne své pobřežní procházce kolem starých, ale pořád ještě šviháckých vil, vidí pensionované kapitány, jak zde v klidu tráví sklonek svého pohnutého námořního života.

K tomu je vše přírodou a dějinami tak uspořádáno, aby se dojmy stupňovaly.

Prvé v řetězu čtyř jezer, do kterého ze širého moře vplujeme, je ohrazeno jen pahrbky, porostlými – snad aby později dojem mohl tím účinněji stoupat až k heroismu – miloučkou květinou osinječem, která na jaře šíří zde krásu svým květem a na podzim, v podobě prášku, šíří ve světě slávu své vlasti jako vítěz nejen nad hmyzem, nýbrž i nad samotným zacherlinem. Vísky, kláštery, monastýry a kostely jsou napolo skryty a jen náznak toho, co přijde a co se zatím zdáli ukazuje jako modravá horská clona, zaleskne se na stráni zleva Erceg Novi, malebný skupinami budov nad sebe se vršícími, starobylými hradbami a baštami, vroubícími pobřeží, a zejména rozkošnou rostlinnou ozdobou: ohromnými mandloněmi a rogačemi (svatojánskými chleby), ba sem tam i nějakou palmou, což dodává kraji v našich očích dávky přepychovosti.

Poněkud sevřenými břehy se vpluje do druhé, dva kilometry dlouhé nádrže, kde válečný význam místa se stává tím zřetelnější, že se všude jeví úsilí, aby se utajil, a když si všimneme, že válečný přístav v Tavtatu se kryje ostrůvkem, na němž stojí osamělý monastýr, zdá se nám, že tedy bůh Mars je buď stydlivý, nebo si hraje na žmukanou.

Loď namíří do „cateny“, do úžiny tak těsné, že mohla být ve starých časech přetažena řetězem, který bránil vjezdu nežádoucích lodí. Tady bychom si přáli, aby loď trvale stanula. Tady se totiž rozevrou pohledy do posledních dvou zátok, které tím tíže hltáme, že se rozevírají jeden na sever, jehož středem je Risan, a druhý na jih, jehož středem je Kotor, což našemu týlu nedělá dobře. K tomu se nám do všeho toho plete historie, neboť jak Risan, tak Kotor jsou veliké kapitoly dějinné. A ke všemu tyto dva protějšky jsou zrovna proti nám děleny překrásným městečkem Perastem, které osou své katedrály souměrně protíná kopec, u jehož paty si město těsně ulehlo. Kopec, zdola zelenavý, je výše jen lysý a tvoří výborné pozadí městu, jehož půvaby jsou jednak zdvojeny odleskem v moři, jednak rozmnoženy dvěma blízkými ostrůvky s bílými kostelíky.

Loď arci nedbá, že v tak šťastné sestavě tento vzácný kout světa odnikud se už neuvidí; jede nevšímavě dále, asi v přesvědčení, že tak jako tak jsme všady zahrnováni vším možným a že beztak zapomínáme jedno pro druhé. Má pravdu. Když loď zabočila na jih přímo ke Kotoru, podlehl jsem už jen drtivému majestátu kamenné opony, u jejíž spodní obruby se Kotor tulí jako psík. Nemyslil jsem již na Risan, který jako illyrské sídlo dal Římanům mnoho starostí již dvě stě let před Kristem a po dvou tisíci letech zase Rakousku jako hnízdo nepoddajných Krivošijanů, nýbrž oddal jsem se požitku přítomnosti, tj. oné kamenné stěně, kterou Boka u Kotoru je zakončena a která působí jako tajemně popsané nebetyčné stěny starého velechrámu, střechy zbaveného. Tesy, vykonané přírodou, se zdají mluvou; cesty klikatící se v nesčetných ostrých úhlech po svislých skalách jako blesky, zdají se rovněž písmem; a totéž bychom málem řekli o pevnosti sv. Jana, která ještěrčími hmaty a pohyby zachycuje se na strmých stěnách. My tomu písmu rozumíme a linie dějů, jejichž otisky kotorské panorama zachovalo, proniká naší duší jako starý, ohnutý, rezavý a zubovatý meč. Příroda jako by zde byla tušila, že jí zde jednou bude třeba vrásek, a to hodně, už v pravěku jmi nešetřila a svou širočinou si jich do tváří vťala tolik a tak úspěšně, že i staré benátské opevnění, třebas se podobalo drakům z pohádky, drápajícím se po stěnách, vypadá spíše jen jako salonní rytířská brnění, ve kterých koketní hrdinové podstupovali parádní turnaje o cenu dámského úsměvu. To zas ony linie skal, navzájem se protínající a přetínající, daleko spíše představují seky šavlí, lety šípů, kružnice okovaných mlatů a paraboly kopí a oštěpů, v kterémžto reji – jako ve zmotaném klubku – nám tu historie připomíná Římany, Góty, Kelty, Byzantince, Araby, Turky a Benátčany, jak byli v křížku s Illyry, Avary, Srby, Bulhary a Uhry ve starověku a v středověku, kdežto novověk potom vypravuje četnými zříceninami, jak zde zněla děla francouzská, ruská, italská, rakouská. I náš národ se tu nachomýtl a byl zachycen kolem dějin za světové vojny, když se čeští námořníci vzbouřili v Kotoru na rakouské válečné lodi, čímž přispěli slušným kvádrem do základů našeho obnoveného státu.

Zde se dovršuje jízda Bokou. Její prožitky pro oko i ducha tu vyvrcholují. Zde příroda mluví jednoduchými velikými slovy stejně jako historie.

Je pravda, že Risan (Rhizona) má starší dějiny (skutečně dokazatelné) než Kotor, neboť se sem dvě stě let před Kristem utekla a tady zármutkem zemřela illyrská královna Teuta, když byla Římany přemožena a potrestána pro smrt římského posla, na jejím dvoře utraceného; ale Kotor dle náznaků a pověstí svým vznikem patří do dob ještě dávnějších, oživených jen vybájenými bytostmi. V horách, kde je podnes jen samý kámen, nad místem, kde je dnes Kotor, bydlili a krušně žili obři, kterých bylo líto víle; i dovedla je dolů, aby si zde seli žito a vysoušeli z moře sůl. Na této pověsti není nic podivuhodného, leda to, že to ty obry samotné už dříve  nenapadlo. Po nich prý sem vnikli z ruských rovin Skythové, dle jedněch praotcové Slovanů a dle jiných Illyrů, kterážto obtížná otázka, nebude-li zodpovězena nyní, v době tísnivé nezaměstnanosti, zůstane asi nerozluštěna provždy. V čase, kdy Teuta a před tím její manžel Agron měli vedle Skadru sídlo i v Risanu a kdy ovládali Jaderské moře svým loďstvem, byl Kotor drobným městečkem římských občanů a zval se Ascruvium. Za Justiniana se dostal pod vliv byzantský a jeho jméno se pořečtilo: Decatarum, z čehož vzniklo Catarum a konečně Kotor. Zdejší katedrála, pocházející v nynější své překrásné formě z 15. věku, byla založena již r. 809 a na chrámu sv. Lukáše (nyní pravoslavném) se čte nápis z r. 1195 o stavbě „ za let župana Nemanje a jeho syna diokleánského krále Vukana“. Říma nebylo, Byzancie slábla a Slované sílili a rostli. Tak kolem r. 1000 v dějinách bulharského národa zářil zjev Samuelův, jenž skoro mžikem a jako by zázrakem se stal pánem celého západního Balkánu, a tedy i Kotoru – jen se Srby v dinarském uzlu měl větší obtíže.  To bylo právě zde, v bývalé Diokleji čili v pozdější Černé Hoře. Podařilo se mu ovšem i zde přemoci srbského knížete a vládce Kotoru Ivana Vladimíra, jehož si potom odtud odvedl domů na jezero Prespanské a věznil ho tam. Ale když ho poznala Samuelova dcera Kosara, která se do Vladimíra zamilovala, dal jí ho za muže, neboť Samuel si tak chtěl nadobro zajistit přízeň srbských kmenů, jemu vždy nepřátelských. Tato látka poskytla už často básníkům podnět k zpracování, ač příběh se nekončí tak idylicky, jako se začíná – nástupce Samuelův totiž pozval k sobě Ivana Vladimíra na Prespu a tam ho dal zavražditi, když vstupoval do kostela. Po Vladimírovi nastoupil jeho bratr Dragomir – což bylo ovšem Kotořanům nejmírněji řečeno, lhostejné. Vláda Dragomirova jim nebylo o nic milejší než Vladimírova či Samuelova, a tak, když nový vládce přišel, aby přijal slib poddanosti, pozvali Kotořané Dragomira na hostinu, na které ho úkladně zavraždili. Tak obě zdejší srbská knížata ztratila život ve svém povolání s tím jen rozdílem, že Vladimír pro svoji vzácnou povahu byl prohlášen za svatého.

Z novějších časů zas jiné dvě srbské postavy se nám tu z minulosti vynořují. Kamenné stěny nad Kotorem mají nejvyšší bod na vrcholu 1600 m vysokého černohorského Lovčenu. Je to bílá kaplička na skále, která má podobu ohromného rovu. Tím se také vrchol Lovčenu r. 1851 stal, když tu byl po svém přání pochován černohorský vladař Petr II. Petrovič, nejen panovník, nýbrž i básník. Chtěl odtud i po smrti vidět do světa. Jeť s Lovčenu – viděl jsem to – úžasně krásná podívaná. Snad by se byl svého úmyslu zřekl, kdyby byl věděl, že za devět let bude odtamtud viděti, jak v Kotoru na nábřeží jeho nástupce Danilo I. padá emigrantskou kulí ve chvíli, kdy vraceje se z ciziny, vystupoval z lodi (r. 1860).

Až se divíme, že městečka, vsi, kostelíky a domy usazené na podnoží chmurných a ponurých skal, mohou mít vcelku tak spokojené jakoby bezstarostné vzezření. Jakoby se tu jakživo nic nebylo stalo! Nebo jako by tady nikdo o ničem nevěděl! A musí věděti! Vždyť co tu jen rozvalených a opuštěných stavení! Podle statistiky minulého století ze 115 740 všech dalmatských domů bylo 30 665 neobývaných a z těch neúměrně značné číslo připadalo na Boku, jakožto na část Dalmacie, která musila mít vždy ode všeho nejvíce, když nešlo o dobré. Co zde nerozbila Napoleonova děla z těchto pustých budov, spadá na vrub námořnímu a obchodnímu úpadku země, který míval za následek, že se nové budovy někdy ani nedostavěly, což právě působí nejtrapněji a je vyvrcholeno v Perastu zlomkem nádherného arcibiskupského paláce z konce 17. věku. Stojí nad městem, zarostlý agáty, a jeho návštěva vzbuzuje pocity trochu složitější, nežli je pouhá soustrast s bídou nebo milosrdenství k nešťastnému, které nás jinde ovládají. Tady se k tomu všemu druží lítost nad počatou, ale nedonošenou uměleckou krásou. 

Je dojemné, jak všecka tato bída se dovedně ztrácí v tom roztomilém nepřetržitém růženci, lemujícím obě zátoky, risanskou i kotorskou, po jejich pobřeží – zdá se nám – bychom se chtěli po celý život procházet. Jako by tyto drobné tragedie jednotlivých rozvalených domů chtěly býti neviditelny, aby obraz Boky tím půvabněji působil.

Proto jsou nám tady vítány ony dva bělounké ostrůvky u jejího vchodu: sv Jiří a sv. Gospa od Škrpelja. Jsou nám milé svým vzezřením i svými historkami, které přes veškerou svoji vážnost nejsou bez trošky humoru, a to humoru vyššího, protože obecně lidského. 

Předně bude snad zajímat, že oba ostrůvky nejsou dvojčata, jak bychom se mohli domnívat, když vše co tu kolem sebe vidíme, matka země ze sebe vydala v návalu sopečných křečí. To platí zplna jen o jednom z nich, o sv. Jiřím, na kterém již počátkem 9. století postaven kostel (nejstarší v Boce) a založen benediktinský klášter. Je tam pěkný počet cypřiší, které ostrovu arci mnohem lépe slušely, dokud byly jen strážci chrámu a hřbitova, nežli když později klášter povýšen na  - kasárny. Avšak druhý ostrůvek, bližší Perastu, ve chvíli svého zrodu nezastal matku dost silnou, aby se dostal na světlo boží. Zůstal až na tři kamenné pahýly pod vodou a vše ostatní bylo navezeno. Bylo toho nemálo, neboť dnes plocha ostrova je velká 2800 m2. Stojí na ní velmi slušný kostelík s bytem strážcovým a pěkné pouti mohou zde být konány.

Kdo ví, že pod vodou oba ostrůvky jsou spojeny skalním hřbetem, který byl nebezpečný při plavbě a lovení, dokud ony tři nepatrné pahýly nebyly rozšířeny ve zjevný ostrov, mohl by se domnívati, že mořeplavba, vedena svými potřebami, se o to postarala, aby nebezpečné prahy pod vodou byly buď odstraněny, nebo jinak učiněny méně škodnými; i řekl by každý, že navezení tohoto ostrova bylo vynuceno mocí úřední. Mýlil by se však. Ostrov byl navezen dobrovolně z pohnutek zcela jiných a za okolností zcela zvláštních, jak o tom roztomile a přesvědčivě vypravuje 168 stran velká knížka „Gospa od Škrpelja“, kterou napsal perastský kněz Srečko Vulović k tomu cíli, aby všecky pochyby, týkající se pověsti zázračného ostrova, vyvrátil a jejich pravdivost dokázal.

Z knížky nad slunce jasněji vysvítá, že Panna Maria škrpelská má tutéž povahu jako jiné zázračné Panny Marie, jimž se, třeba pro maličkost, někde něco zprotiví, potom provedou něco, nad čím zůstává lidský rozum stát, a nedají a nepovolí, dokud se nestane po jejich. Srečko Vulović sice nedovedl vyzkoumat, odkud zázračný obraz škrpelské Panny Marie pochází, nýbrž se jen domnívá, že před tím stával někde na Benátsku, ale ví, že se r. 1452 jeden benátský vojevůdce choval v bojích s Turky na Černém moři tak zbaběle, že asi tato Panna Maria nemohla to déle vydržet a odešla ze svého dosavadního bydla, načež se jedné temné noci (psalo se 22. července) octla na prostředním z oněch tří mořských pahýlů před Perastem. Svítila si tam po chuti, neboť měla kolem sebe řadu rozžatých svěc. Dva rybáři, bratři Martešići, kteří tady lovili, se nejdřív zcela správně lekli, načež se opatrně a s bázní blížili k obrazu. Když se jim nic nestalo, tek se před obrazem zbožně pomodlili, a když ani to jim neuškodilo, tak podle Vuloviće - obraz zkroušeně sňali, vesele s ním ujížděli domů a tam si jej krásně pověsili. A sotva ulehli, jeden z nich onemocněl, a to tak těžce, že ještě za časného jitra musil přijít farář, kterému nemocný pověděl noční příhodu: zároveň mu nabídl obraz pro kostel. Z toho byla velká radost vůbec a obraz nesen za účasti a jásotu zbožných lidí do chrámu. A jásot se zvýšil, když je doběhl Martešić, náhle uzdravený. Tohle byl prvý zázrak zázračného obrazu, ale také jediný, který čísluji, neboť na další bych nestačil; jen se sypaly. Na příklad hned prvé noci obraz z kostela zmizel a byl ten tam. Bylo lze děkovati jen dávným zkušenostem se zázračnými obrazy, že se šlo hned na místo jeho původního naleziště, kde obraz Panny Marie ještě téže noci nalezen a vrácen do kostela. Ale sotva se druhého dne setmělo, Panna Maria byla zase pryč a zas na onom kameni uprostřed moře. Když to Bohorodička takhle dělala po tři noci, bylo jasné, že se jí musí povolit. Rychle se sváželo kamení a brzo se mohla postaviti aspoň malá prozatímní kaplička pro umíněný obraz; ale péče a píle lidu rostla tak, že r. 1628 byla vysvěcena svatyně, zevně důstojná a uvnitř přepychově vybavená. Nic než nejdražší druhy mramorů, zlato, stříbro a umělecká díla sochařská a malířská tu neuvidíme.

Ostrov jako dílo rukou lidských, je sám o sobě výkonem pozoruhodným, a nedivme se neutuchajícímu zájmu, který se projevuje každého 22. července, kdy sem celá Boka sváží kámen – stejně na oživení památky jako na upevnění základů. A také z uměleckého hlediska je chrám velmi pozoruhodný, a to zejména svou obrazovou výzdobou. Až na malé výjimky je to dílo jednoho mistra. Čtyřicet devět olejových obrazů kryje uvnitř svatyni od vršku kopule až dolů, představujíc mariánskou látku Starého (proroctví) i Nového Zákona. Tvůrce obrazů je osobnost, která zůstala nepovšimnutá pro tu okolnost, že umělec perastský Trip Kokola či Kokoljić  (narozen r. 1661, zemř. na Korčule r. 1713), vrátiv se po svém školení v Benátkách, věnoval svůj poměrně krátký život jen zázračnému kostelíku svého rodiště. Bohužel už v letech osmdesátých minulého století byly tyto obrazy obnovovány na základě dobrodinců anebo z ochoty, jak si pisatel knížky libuje, řka: „Inspektor Lloydu blahorodý měšťan a starosta vlastní rukou opravil některé obrazy“, a to počátkem tohoto století; a tak já, při své jediné návštěvě r. 1907, jsem nemohl zjistit, do jaké míry opravy byly šťastné či nikoliv. Komposice obrazů a jejich podání ukazovalo velké umělcovo nadání, i když bylo znáti, že je zcela v zajetí tehdejší benátské školy.

Letní námořní idyla perastského ostrůvku s procesími na okorouhvených a ověnčených bárkách za střelby moždířů, hudby a zpěvu, spojená s potápěním dováženého kamene, má svůj protějšek v kotorských únorových suchozemských několikadenních oslavách svatého Trifuna, patrona města. Z oslav na něho samého připadnou ovšem jen bohoslužby, kdežto slavnostní i neslavnostní schůze, kterými se to začíná, a veřejné zábavy s tombolami a tancem, kterými se to končí, se ho týkají jen mimochodem, nikoliv však nepodstatně, neboť celá sláva je pořádána bratrstvem „Marinezzou“ čili “Mornaricí“, založeným k takovému cíli právě tenkrát, kdy se sv. Trifun stal patronem Kotoru. To bylo asi r. 809. Je tedy toto bratrstvo jedním z nejstarších spolků na světě, a třebas jeho hlavní úlohou v posledních letech bylo, aby se pěkně urostlí mužští oblékli do fešných fantastických krojů s rokokovým přídechem, a s puškami a revolvery za pásy a v rukou, stavěly se v bezvadné řady před krásnou zdejší katedrálou, nemůžeme zapříti, že se na tento kult více než tisíciletý díváme s úctou marně popíranou (na níž arci nemají větší podíl šarže tohoto ozbrojeného spolku, jemně odstupňované až to admirála).

Je zřejmé, že původ tohoto všeho musí míti svoji vlastní historii. Ta se pak týká zase druhého ostrůvku sv. Jiří. R. 809 se totiž vraceli benátští kupci ze své obchodní maloasijské výpravy, kde byli náhodou přišli k tělu mučedníka sv. Trifuna. Nemeškali je získat i s archou, prý nikoliv jako obchodní artikl, nýbrž jako svaté ostatky pro svou vlast. Nemohli za to – jak uvidíme – když je potom prodali přece. Před Bokou je totiž stihla hrozná bouře, která je nutila hledati v Boce útočiště na ostrůvku sv. Jiří. Kotorští občané – románští kolonisté – byli zvědavi vidět, co vše kupci z východu vezou, a tak přišli i na ostatky sv. Trifuna, kterých se jim zachtělo. „Nejsou na prodej!“ byla odpověď. Ale když bouře neochabovala a to, jak Kotořané dokazovali, jen z té příčiny, že tady chce světec zůstat, Benátčané se dali oblomiti a prodali Kotořanům za 200 římských soldů a za 100  soldů archu, načež bouře ustala a Benátčané mohli jeti dále.

V Kotoru byl zatím světec uložen do kostela sv. Mikuláše, než se podařilo největšímu kotorskému boháči, jménem Andreaccio Saracenis, vystavět pro sv. Trifuna, povýšeného na patrona města, chrám, a spolu bylo založeno bratrstvo, které mělo udržovat vzpomínku na tuto událost. Časem rozšířilo svou působnost i v obor humanitní.

Ve skutečnosti z toho všeho má pro Kotor (a pro svět vůbec) největší cenu pozdně románská katedrála. Její nynější vzezření pochází z 15. století. Je krásně zachováno. Celek vyniká nejen naprostou uměleckou dokonalostí, ale také tou zvláštností, že dvě věže západního průčelí nestojí, jako obvykle, v téže ploše s průčelím, nýbrž předstupují před ně a jsou nad kostelním vchodem spojeny balustrádou. 

Hladké dláždění před chrámem se leskne, jako by to bylo nádvoří nádherného zámku, a snadno si představíme, že takový šik elegantně a pestře vyfintěných členů Mornarice může zde poskytovat se svými starodávnými uniformami pěknou podívanou. Vypadá zde vůbec všechno salonně – i když zvetšele – ovšem dík okolnosti, že sem nemohou povozy. Jen tři brány vedou do města. Všecky jsou pro pěší, a to jen pro den. V noci se dvě zavrou a v jedné se nechají otevřena jen dvířka.

Také promenády se nekonají ve městě nýbrž na nábřeží. 

K večeru zde bývá plno. Já tu v zástupu chodíval po boku J. Sundečiće, rozeného Bosňáka, pravoslavného bohoslovce, básníka a bývalého tajemníka černohorského knížete Nikoly. Krásný pětašedesátiletý pán s černohorskou čapkou na vlnitých šedinách s pravidelnou milou tváří, obrostlou krátkým plnovousem, jinak rovný jako tyč, navykl si pro svou výši se trochu nachylovat. Přesvědčením Srb, byl Slovanem naší české ráže, která se snaží ve Slovanstvu hledat živly pojící – což mu doma nepřineslo nejlepšího ovoce, neboť se šumadijskými Srby (z království) se špatně snášel pro jejich národní úzkoprsost, neuznávající než pravoslavné. Ovšem mu zase jinak toto jeho přesvědčení získalo přátele jinde. Znám s naším Riegrem a Hattalou, na něž se vyptával, byl zvědav, jaké „slovanské“ návštěvy já konám, sbíraje písničky. Vyprávěl jsem mu o Strossmayerovi, u kterého jsem dvě leta před tím v Djakovu. Oči mu jiskřili, když jsem líčil, s jakou znalostí a s jakým zájmem se kmet na české věci vyptával, jak zejména hned začal řeč o rozpuštění Akademického čtenářského spolku v Praze, které byl právě Taaffe nerozmyslně nařídil (1889). „Jaké to bude mít u vás následky?“ ptal se biskup, a já mu řekl: „Jen dobré“, k čemuž biskup přikývl.

Sundečić, s nímž mne hned prvého večera na nábřeží seznámil přítel krajan, pozval mne na návštěvu, která měla ráz velmi důvěrný. Muž měkké povahy oddal se, pokryv celý stůl různými fotografiemi, vzpomínkám z dávných časů. Ukázal mi podobiznu mladé sličné dámy – biskupovy sestry. Pak se na okamžik odmlčel, načež se o ní rozhovořil a konečně se poddal slovu, kterému se stále uhýbal: byl do ní zamilován. Řada jeho básní je ovocem této jeho náklonnosti. Lichotila mi důvěra starého pána, ale musil jsem se přiznat, že mi postavila jeho srbochorvatskou snášenlivost do světla poněkud složitějšího, čímž trápit se naštěstí nebylo mou úlohou, nýbrž úlohou filologů a literárních dějepisců. Ti jednou zajisté předsevezmou zodpovězení otázky, která nejjednodušeji bude asi zníti takto: byla-li (po případě: do jaké míry?) nebo nebyla-li tato Sundečićova ideální láska v poměru příčinném (a to v činném či v trpném), po případě jen v podpůrném (a to opět v činném či v trpném) k básníkově nábožensky-národnostní snášenlivosti a k jeho usmiřujícím snahám ve smyslu slovanské vzájemnosti, jak se nám v jeho literárním díle, ba v celém jeho životě jeví?  Ovšemže zodpovězení této otázky sem nepatří.

Jinak jsem tu promenádami mnoho času netratil. Jak bylo možno, letěl jsem z Kotoru ven, buď zadní branou k oné staré „koňské cestě“, která je složena ze šestapadesáti teras, vybudovaných ve strmém skalním úžlabí v sousedství hradeb svatojanské pevnosti, vezděné do stěn skoro visutých, kde v rezaté jednotě šedi tak dojemně a harmonicky působí tmavý háv Černohorky, v jedné linii splývající, stejně jako bílý vlněný šat Černohorce ze sukna, ve stoupách tlučeného. Jako bychom zde lezli po žebříku a Kotor jako by se pod námi propadal do sklepa.

Anebo jsem se pustil po velké silnici na jih až k místu, kde se odštěpuje budevská cesta. Je tu mírné stoupání a silnice dělá dlouhatánské zákruty, takže, ohlížejíce se, dostáváte obrazy Boky tu zleva, tu zprava, jako když se v divadle přehazují kulisy. Chodil jsem tam lapat večerní světla. Nejprv jen okem, později jsem se na to vypravil s vodovkami. Bylo to v den, kdy v Kotoru byl trh; ale našel jsem si místo, odkud jsem sice sám viděl každého, kdo přicházel do města, ale mne nikdo. Tak jsem si zajistil klid a mohl se pustit do práce.

Ovšem jsem po nějaké chvíli přišel k poznání, že v přírodě člověk není nikdy zabezpečen před možnými pracovními překážkami.

Sotva jsem totiž začal pouštět barvu přes kresbu, vynořil se zdola jízdní párek dvou zamilovaných. Tvořili krásný obrázek nejen pro svůj pastrevićský kroj (podobný černohorskému), ale z jiné ještě příčiny. Děvče jelo trochu napřed, jako by chlapci ujíždělo; při tom se však po něm pilně ohlíželo, a to někdy tak horlivě, že při stoupající půdě, kdy přední část zvířete byla značně výše, bylo děvčeti snáze předkloniti se naznak, aby hocha vidělo, než se otočit a se ohlédnout. Zdálo se mi pak, že chlapce tento druhý způsob více zajímal, ba že na něj čekal, neboť po každé se rychle naklonil, jako by chtěl děvčeti vtisknout shůry polibek. Hochovi se to nedařilo. Byl by potřeboval být obratný jako vlaštovka, která, když před deštěm létá nad vodou, pokaždé zobáčkem uloví doušek. Chtě nechtě stal jsem se zvědav, zdali to mládenec dokáže. Kazil mi však svou nešikovností práci. Na papíře mi zasychaly tóny, do kterých jsem mínil malovat za mokra. Jen tak tak, že jsem na něj nevykřikl, aby toho nechal, když to neumí – když se konečně naklonil tak šťastně, že mu dívčina hlava nemohla stranou uniknout; a v tom se už jejich ústa do sebe zapíjela.

To nebyl polibek, to byla hubička a pořádná, jakou zde vídáme, když se na trhu nebo o pouti Hercegovky nebo Černohorky sejdou. Přitisknou rty na rty a vpíjejí se navzájem, že nás to omrzí se na to dívat a čekat, až přestanou; načež, ruce jedna druhé na ramenou, vpíjejí se zase navzájem očima, a usmívajíce se, odpovídají si na otázky: Kako si? Kako ti je otac? majka? atd.

Na tuhle hubičku, provedenou jízdmo, a tak odvážně, jsem se arci vydržel dívat do konce. Výkon zrovna cirkusový. A jak tomu ta zvířata rozuměla! Jak moudře šlapala těsně vedle sebe, aby se nestala žádná nehoda! Vlnitý ohyb jejich hřbetů přecházel v milence, kteří ve svém objetí se domnívali, že je nevidí než pánbůh.

Konečně toho nechali a já mohl pokračovat. Dohonil jsem to a spokojeně se vracel do města. Na párek jsem už nemyslil. Kororská tvrz a černohorská stará cesta, podobná rozšlehanému biči, mne zanesla do vzpomínek na můj prvý návrat z Černé Hory. Byl červnový večer, když jsme se – já se sluhou a s koněm – spouštěli do horské kotorské kotliny. Třebas unaven, byl jsem v radostné náladě, neboť jsem svou šestinedělní výpravu dokončil bez nehody a zdráv, V bráně jsem stráži hlásil, že vezu dvě kila tabáku (který jsem v Podgorici dle svého slibu opatřil pro svého přítele v Čechách). Žádal jsem teď, aby mi řekli, kolik cla budu platit?

Zasmáli se úsměvem, při kterém mi nebylo do smíchu. „Clo nebudete platit žádné, jenom – pokutu; a tabák si tady necháme i s vámi. Měl jste si dřív opatřit povolení k dovozu tabáku.“ 

Pokuta, která mi hrozila, byla veliká, a tak noc, kterou jsem po horkém dni strávil v dusném strážním brlohu, byla velmi nemilá.
Zítřek přinesl však obrat. Úředník, který mne dostal do parády, byl pan Vrduljak z Makarské, člen pro postavení Kačićova pomníku, rozezlený na vládu pro její postup v otázce znaků na podstavci. Když viděl, že jsem Čech, nechal mne zaplatil jen clo, aby erár přišel o pokutu. Dělalo to dobře nám oběma.