Kolem Diokleciánova paláce, rozsáhlého sídla (dost se zachovalo dodnes) postaveného po dobrovolné! abdikaci císaře Diocleciána v roce 305, vyrostlo za sedmnáct století město s cca 180 000 obyvatel. Mimochodem krásně položené sídlo s pohořím Kozjak a Mosor na obzoru. 

Historické jádro tvoří zbytky vlastního paláce (údajně zde dosud bydlí cca 3000 obyvatel) a nejbližší okolí. Turisté se houfují zvláště na peristylu paláce, v sezóně je v poledne přichází pozdravit císař a císařovna s doprovodem. Když je nestihnete, o nic moc jste ochuzeni nebyli - v podstatě jen obvyklá bezduchá taškařice. O něco zajímavější jsou pěvecké výstupy mužských vokálních kvartet tzv. klap (do roku 2012 součást nehmotného kulturního dědictví lidstva).

V západní části paláce, střežen třiapůl tisíce let starou, bezhlavou sfingou z černé žuly, stojí tísněn okolní zástavbou původní (stavebně nedokončený) Jupiterův chrám. Místo úcty k hlavnímu římskému božstvu bylo přeměněno  v křestní kapli sv. Jana Křtitele (uvnitř světcova socha  - poslední chorvatské dílo Ivana Meštroviče z roku 1954). Na křtitelnici ve tvaru kříže je zachyceno nejstarší zobrazení chorvatského panovníka.

Zvláště mne zaujala podoba původního císařova mauzolea. Ironií dějin je dnes někdejší místo posledního odpočinku velkého pronásledovatele křesťanů jednou z nejstarších katedrál světa. Svatostánek osmihranného půdorysu zasvěcený pro Středoevropana neznámému - sv. Domniovi (sv. Duje) v sobě podivuhodně snoubí stavební prvky pozdní antiky s architekturou pozdějších epoch. Pod katedrálou se nachází krypta svaté Lucie se studnou, klidné místo, kde také uniknete letnímu vedru. Pro pěkný výhled vystoupejte na 60 m vysokou románsko-gotickou zvonici.

Rozsáhlé podzemí paláce je částečně zamořeno prodejci suvenýrové všehochuti, větší část je upravena jako svého druhu muzeum (zbytky dřevěných stropních trámů, antická kanalizace, ...) - stalo se tak až poměrně pozdě, na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století.