Cefalù je kouzelným severosicilským letoviskem. Do jeho uliček můžete aktuálně nahlédnou jako diváci posledního Indiany Jonese, v němž je filmaři vydávají za Syrakusy 60. let 20. století.

Cefalù to je z blízka i odstupu viděno, v krátkosti řečeno a abecedně seřazeno především katedrála, moře a skála.

Katedrála Proměnění Páně budovaná od roku 1131 je jednou z devítky sicilských staveb, které slovy UNESCO představují „výborný příklad sociokulturního synkretismu mezi západní, islámskou a byzantskou kulturou" a proto byly před osmi lety zařazeny jistě právem a překvapivě celkem pozdě na seznam světového kulturního dědictví. Presbyterium s mozaikovou výzdobou korunovanou zobrazením žehnajícího Krista Pantokratora právě prochází restaurováním, takže jsem se zaměřil na fotografování exteriéru, zajímavě zachytitelného z dominantní vápencové skály k níž se historická část města přimyká.

Rocca di Cefalù - vápencový útes zvedající se do výše 270 m. n. m. je jak mýty opředenou (příběh Dafnida) význačnou historickou lokalitou ( mj. zcela ojedinělý nález srdečního skaraba mimo území Egypta a Núbie), tak součástí soustavy Natura 2000. Vystoupat na vyprahlý vrchol byl za denního žáru svého druhu sportovní výkon a také vítaná příležitost zcela uniknou shonu oblíbeného turistického centra. Od poklidného Piazza Garibaldi se strmě vystoupá ke vchodu do areálu, kde bylo požadováno 5 eurové vstupné. V areálu se nachází řada informačních tabulí popisujících jak pozůstaky památek, tak i přírodní bohatství zajímavého místa.

Horký 13. červenec, manželčin narozeninový den, jsme zakončili na pobřežní promenádě vynikajícím darem Tyrhénského moře a jihoitalské kuchyně, mečounem na eolský způsob (Pesce spada all’eoliana).