Syrakusy (Siracusa) – 12. 07. 2023

Z Fondachella vyjíždíme pod dohledem poklidně dýmající Etny na jih ke Katánii (Catania), za městečky Riposto a Giarre najíždíme na poslední kilometry E45,  bezmála pět tisíc kilometrů dlouhé evropské silnice 1. třídy, jež směřuje ze švédského Karesuandu do sicilské  Gely.

Na severozápadním okraji druhého nejlidnatějšího sicilského města míjíme stále patrné pozůstatky lávového proudu, který se v roce 1669 zpustošil tuto oblast a jehož tok po 16 km ničivé pouti dosáhl vln Jónského moře.
Padesátikilometrový pás pobřežní roviny, který se otevírá mezi Vincenzo Bellini Catania Airport a  Syrakusami je zemědělsky využíván, sklizená obilná pole střídá svěží zeleň citrusových sadů.

Pro obraz sicilské krajiny netradiční prvek tu představuje panorama petrochemického komplexu v oblasti Priolo-Augusta-Melilli, smutně proslaveném trojúhelníku smrti, kterému dominuje rafinerie provozovaná poblíž Augusty (starořecká kolonie Megara Hyblaea) alžírskou státní ropnou společností Sonatrach, která cca z jedné třetiny plní příjmy rozpočtu největší africké země.  

Podstatně utěšenější výhledy skýtaly kupodivu i v tomto ročním období tekoucí říčky (od severu Simeto, San Leonardo, Mulinello, Marcellino) a kolonie 5 čapích hnízd na samém vrcholu sloupu vysokého napětí. Napravo vystupuje vápencové pohoří Iblei, jedno z míst, kam byli řeckými kolonisty vytlačeni Sikulové, starověcí obyvatelé východní a severní Sicílie. Jejich nekropole v lokalitě Pantalica byla společně s historickým dědictvím metropole jihovýchodní Sicílie zařazena v roce 2005 na seznam UNESCO.

Ale to už se dostává na první kontakt s městem napěchovaným historií s velkým H. Není to však žádný ozvuk antiky. Na obzoru se rýsuje stometrový železobetonový skelet baziliky Sanctuary Madonna delle Lacrime, navržené architektonickou dvojicí Michel Andrault a Pierre Parat k uctění zázraku z roku 1953.

Zhruba 3 km od západně od centra míjíme první připomínku jedné z významných událostí II. světové války, vojenský hřbitov převážně s hroby objetí prvních hodin operace Husky, vylodění spojenců západně od města v noci z 9. na 10. července 1943.
Jižní proudění, Notos starých Řeků, dnes pěkně přitopilo (pozn. červenec 2023 byl na Sicílii nejteplejším za posledních 20 let), takže co víc si přát k výletu především za antikou.

Parkujeme asi půl kilometru od dvojmostí vedoucího na ostrov Ortygia (Ortigia), mýtické rodiště bohyně Artemis, původní centrum starověkých Syrakus kdysi s potenciálem přirozené pevnosti a dnes turistické top destinace. Tady to „žije“ už dvě a tři čtvrti tisíciletí. Myslím na Archiméda a sv. Pavla (Skutky 28:11,12), když se s vděkem, že tu mohu být, vydávám k první zastávce – pozůstatkům Apollonova chrámu, nejstarším v celém řeckém světě.

A co bylo k vidění dál:

Dianina fontána na Piazza Archimede

Katedrála narození Panny Marie na Piazza Duomo aneb fascinující fúze dórského sloupoví, normanských mozaik a vrcholného sicilského baroka, která po dvě staletí sloužila i jako mešita. Místo připomínky zdejší rodačky a patronky sv. Lucie, umučené 13. prosince 304.

Arethusin pramen, vydatný zdroj sladké vody (jeden z důvodů k osídlení), kde jako na jediném místě v Evropě roste papyrus. U pramene sousoší nymfy Arethusy a jejího svůdce, říčního boha Alfea (viz Ovidius, Proměny, kniha pátá: „proč jsi, ó Arethúso, kdys uprchla, proč jsi teď svatým zřídlem? Utichly vody, i pozdvihne bohyně hlavu z hlubin zřídla a rukou si osuší zelené vlasy. O dávné Alfeia lásce se jala vyprávět nymfa.“)

Giardino Aretusa – k prameni přiléhající parčík s ohromnými fíkovníky a platany, kde se jako by ozvěnou dob středověké sicilské multikulturní harmonie jevil hráč s arabskou loutnou. Najdete tu bustu všudypřítomného Garibaldiho a jeho vrstevníka, zdejšího vlasteneckého lékaře, bojovníka s cholerou, Carmelo Campisiho.

Archeologický areál Neapolis – za 13 euro 24 ha pozůstatků jedné z pěti antických městských čtvrtí z období vlády pro zdejší polis typických tyranských režimů (počínaje Gelonem v 5. století př. n. l. a konče bratskou dvojicí Hippokrata a Epicida, kteří vedli město po dva roky obléhání římského vojevůdce Marca Claudia Marcella až do porážky v roce 212 př. n. l.) a následné římské správy. Byl jsem zaskočen rozměry latomií (kamenolomů) a základů oltáře z doby Hierona II. K pozoruhodnostem se zde řadí i Dionýsiovo ucho, jeskyně s dokonalou akustikou odkazující na vládce figurujícího v dobře známé báji o Damoklově meči, která se objevila i v závěrečném filmu série Indiana Jones.