Dne 14. 7. 2019 - ráno opouštíme Andrejevicu a pokračujeme na Berane, Rožaje a odtud stoupáme mlhou, která přechází do mírného deště do sedla (1450 m. n. m.) mezi pohořím Mokra Gora a NP Prokletí, kde je vyznačena státní hranice s Kosovem. Vše je po noční bouřce nasáklé vodou, les tvoří SM, JD a BO.

Hraniční přechody (tady už platí jenom pasy), na obou stranách s názvem Kula, tu leží 10 km od sebe a mezi je jakési "neutrální pásmo". Poprvé vlajka Kosovské republiky - 6 hvězd = konstitutivní národy: Albánci, Srbové, Bosňáci, Cikáni/Romové, Turci, Goranci (asi 60 000 muslimských Slovanů). Každý má obvykle 2 poznávací značky, se značkou RKS se nesmí do Srbska.

Sjíždíme do kotliny Metochie - mj. původní název autonomní provincie v rámci Socialistické republiky Srbsko do roku 1974 byl Kosovo a Metochie.

U obce Radac pramen řeky Bílý Drin.

Peć / Пећ / Peja/Pejë - centrum středověké srbské pravoslavné církve (vrchol moci středověkého Srbska za vlády dynastie Nemajnićů - 1166 až 1371, poté, co se ujal vlády Štěpán Nemanja (1166) - původem katolík, který se v Niši při setkání s byzantským císařem Manuelem I. Komnenem "nakazil" ortodoxní liturgií (srovnej sv. Vladimír a důvody přijetí pravoslaví na Kyjevské Rusi) a dal se znovu pokřtít podle východního ritu. Jeho nejmladší syn Rastko Nemanja = Svatý Sáva I. Srbský byl prvním arcibiskupem srbské autokefální pravoslavné církve - je to pro Srby dodnes veliká osobnost, visí mj. ve školách. Roku 1217 byl stát povýšen na království. Car Dušan Veliký (1331 – 1355) připojil k Srbsku většinu západního Balkánu i velkou část Řecka a byl považován vedle Karla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy.)

Ve městě samotném nezbytné vlajky UCK a pojmenování ulic po amerických politicích  - tady v Kosovu obecně platí, to co je americké, je jednoznačně dobré. Bez vůle USA by tento politický útvar pochopitelně nikdy ani nevznikl, výborný případ pro diskuzi na téma právo na sebeurčení versus separatismus.

Míříme k Pećskému klášteru - pozor kosovská policie si opět vyžádá pasy, vjíždíme do střeženého areálu jednoho z nejposvátnějších míst srbského pravoslaví, viditelné opevnění není na okrasu - viz níže. Klášterní komplex vznikl na nádherném místě na počátku Rugovské soutěsky. Klid, sestry s tichým šelestem umetají chodníčky a používají k tomu odkvetlé stvoly divizen. Zastavuji se u zjevně letitého morušovníku s jehož vysazením je spojován sv. Sáva.  Samozřejmě nastávají problémy s fotografováním, rozhodně se máme vyhnout focení policistů a sester, jinak uvnitř to nakonec improvizovaně zvládám a stojí to za to.

Pokračujeme na jih do Dečani / Deçan, centrum plné paneláků a hrdinů boje se Srby (např. socha vzor "rambo s kulometem") poblíž se mj. narodil jeden z významných kosovsko-albánských politiků obviněný z válečných zločinů (jejichž součástí měl být i obchod s lidskými orgány), bývalý velitel UCK Ramush Haradinaj.

Dalším bodem zájmu je klášter Visoky Dečani, ten je pro změnu střežen příslušníky KFOR (poblíž camp Sparta) - betonové jehlany, kličkujeme, check-point, kde odevzdáváme pasy (po roce 2000 několik granátových útoků). Následuje důkladné poučení od dostatečně "balkánsky" působícího elegána (bunda HUGO BOSS, pouzdro s pistolí) - nefotografovat (a to jsem si tentokrát vážně nelajznul) a ženy zahalit. Pěkný klášterní krámek - sýry, vína (kupuji kupáž Merlot/Cabernet Sauvignon/Vranac z vinice Velika Choča), sýry, vinnou pálenku, publikace mj. i v češtině.

Z Dečani dál k JV na Đakovicu (Ђаковица / Gjakovë) → u obce Bishtazhin historický turecký most přes řeku Ereniku, v obci katolický kostel Panny Marie Růžencové, novostavba s architektonickým prvkem typickým pro některé oblasti Balkánu (např. Bosna a Hercegovina) - nápadně štíhlou a neúměrně vysokou zvonicí patrně "soupeřící" s minarety. Před obcí Xërxë / Зрзе / Zrze vyhlídka na Bílý Drin. Posprejovaná dopravní značka oznamující počátek obce Piranë / Пиране / Pirane, nenápadný projev latentního etnického konfliktu.

Po zhruba 50 km jsme v Prizrenu, historickém městě v šarplaninském podhůří, nedělní odpoledne zaplnilo centrum města s nábřežím Prizrenské Bistrice spoustou lidí na procházce, v restauraci apod. Takhle by mohla vypadat přivrácená tvář kosovského (ne)státu. A propos dopravní značka s koňskou siluetou má doporučující funkci týkající se rychlosti jízdy :-).

Z Prizrenu se vracíme opět do Đakovice a odtud k hraničnímu přechodu Qafa Morinës mezi Kosovem a Albánií, kde probíhá podle očekávání vše hladce. Vjíždíme do i dnes poměrně izolované severoalbánské oblasti Tropoia / Tropojë, zhruba 20 km odtud na západ zmizela v roce 2001 beze stop trojice českých studentů.

Noc se chystáme strávit v hotelu Shkelzeni ve správním středisku této oblasti, Bajram Curri (městečko nese jméno albánského nacionalisty (1862-1925), bojovníka proti Osmanské říši).