Jak píše v Romanci o jaře 1848 Jan Neruda, "Čas oponou trhnul - a změněn svět!". I když to byl rok společenského kvasu pro veškeré země Rakouského císařství, jen Maďaři proměnili revoluční požadavky svého národa v krvavou válku za nezávislost.

Vysokou cenu v podobě desetitisíců válečných obětí zaplatili během 19 měsíčních bojů obě strany. Konflik ukončil pověstný "világoš". Následně padli stovky rozsudků smrti nad politickými a vojenskými vůdci a ... zrodili se národní hrdinové.

Elán Maďarů však nebyl otřesen - řečeno s Nerudou "a jásavě ku předu šel ten voj, byť osud i v děla hřímal".

Po dvaceti letech nátlaku (a porážkách Rakouského císařství ve válkách 1859 a 1866) dosáhli tzv. rakousko - uherského vyrovnání (kompromisu). Císař František Josef I., jistě se skřípěním zubů, jmenoval v únoru 1867 uherskou vládu pod vedením ještě nedávného exulanta a odsouzence na smrt, hraběte Gyuly Andrássyho.

Země Koruny svatoštěpánské (Zalitavsko) obdrželi formálně nebývale širokou autonomii, jíž však Maďaři rozhodně nedopřávali ostatním národnostním menšinám (na rozdíl od takřka vzorové menšinové politiky v Předlitavsku, kde, navzdory kdysi oblíbenému příběhu o "žaláři národů", nemohlo být o národnostním útlaku řeči).

Byl-li kdo Maďar, nebo se pomaďarštil, měl jakous takous šanci na společenský vzestup, zvláště pokud žil v hlavním městě, které vzniklo sloučením Budy, Óbudy a Pešti na podzim 1873 a v poslední čtvrti 19. století bylo nejrychleji rostoucím městěm v Evropě.

Národní aspirace se v metropoli v podobě nových staveb projevovaly po obou dunajských březích velmi výrazně. S blížícím se miléniem (1896) příchodu Maďarů do Karpatské kotliny (existencí Maďarska) došlo i na projekt Országházu (Zemského nebo Státního domu), tedy parlamentu.

Stavba největší maďarské budovy trvala 19 let - navrhl ji Maďar, stavěli a zdobili ji Maďaři, s maximálním důrazem na domácí zdroje a technologie (i když švédká žula je švédská žula). Jak už to v podobných případech bývá předpokládané stavební náklady  se utrhly ze řetězu a dokončena byla až 6 let po oslavách milénia. Výsledek však stojí zato, což se u eklektické architektury, která bývá sice zpravidla nepřehlédnutelná, ale ne vždy oku lahodná, počítá dvojnásob.

Zhmotnění maďarského národního sebevědomí je dnes sídlem parlamentu, prezidenta i předsedy vlády a také okázalou schránkou uherských korunovačních klenotů. Je také místem, které poskytne podněty k přemýtání nad národní hrdostí / vlažností.

Během minulé návštěvy Budapešti jsme prohlídku parlamentní budovy vynechali. Letos se do plánu našeho pobytu dostala, ale málem vůbec nedopadla, neb jsem si neuvědomil celkem předvídatelný fakt - návštěvnicky silný termín během velikonočního období. Jen několik dnů předem už jsem sehnal poslední dvojici vstupenek do skupiny s ruskojazyčným výkladem (pozn. cena vstupenky pro dospělého občana EU: 2016 = 2000 HUF při kurzu 1 HUF = 0,087 Kč, 2023 = 5000 HUF při kurzu 1 HUF = 0,063 Kč).

Pokud máte prohlídku teprve před sebou, vězte, že od 1. září 2023 budou mezi 23 jazykovými variantami konečně k dispozici i audioprůvodci v českém jazyce.

P. S. při zběžné znalosti fungování soudobého maďarského režimu by mne docela zajímalo, jaké hodnoty jsou akcentovány v parlamentem nabízeném celodenním pedagogickém projektu pro mládež s názvem Hra na demokracii (sic).