Návrat z rumunské Bukoviny domů jsme naplánovali se zastávkou v pěkném severomaďarském městě Eger.

Cesta dalším koutem Evropy, o kterém jsem v podstatě nic nevěděl, odstartovala o půl páté ranní. Vyrazili jsme z Câmpulung Moldovenesc vzhůru údolími řek Putna a Bistrița Aurie, zprvu místy jejichž jména mi byla povědomá díky četbě pamětí profesora Josefa Opletala. Palubní teploměr místy klesal jen k dvěma nad nulou, pomalu se rozednívalo, takže jsme mohli pod blednoucím Měsícem sledovat nevšední scenérii sněhem dosud pokrytých dvoutisícovek pohoří Rodnei (Rodna). S úsvitem jsme Prislopským průsmykem dostoupali ke stejnojmennému sedlu (1416 m. n. m.), na hranici Bukoviny a oblasti Maramureš. 

Velkopáteční provoz na silnici DN18, která se následně držela toku řeky Vișeu, byl velmi slabý. Záhy jsme po levé straně minuli středisko zimních sportů Borșa (Complex turistic Borșa), správně spadající pod nedaleké, stejnojmenné město. 

U příběhu tohoto místa, které na mne jen tak letmo ze silnice zapůsobilo díky architektuře mimořádně odpudivě, se pozastavím. Začíná v roce 1940, kdy bylo tzv. Druhou vídeňskou arbitráží území tehdejšího Velkého Rumunska (1918-1940) umenšeno ve prospěch Maďarska a Bulharska. Maďarské království tak získalo pod svou kontrolu Severní Sedmihradsko, kam spadala i Borșa. Elán staronových správců se z dnešního pohledu může zdát až překvapivý, ale druhá světová válka tenkrát ještě zdaleka nebyla globálním konfliktem a charakter lokality byl více než vhodný, takže vlastně proč ne.  Každopádně se zrodila ambice uspořádat zde v roce 1948 zimní olympijské hry. V roce 1941 počaly práce na budování infrastruktury. Během tří let byla otevřena sjezdovka, skokanský můstek, tehdy údajně největší v Evropě, začalo se se stavbou olympijského centra a ubytovacích zařízení. V zimě 1940/1941 začal jezdit z Budapešti tzv. Sněžný vlak a uskutečnily se i první závody. Zjara 1944 však dosáhla východní fronta Prislopu a roku následujícího koaliční vláda s komunistickou většinou veškeré práce zastavila (pozn. poválečné Maďarsko uznalo v roce 1947 v rámci Pařížských mírových smluv neplatnost obou vídeňských arbitráží; poměrně slabá rumunská komunistická strana čerpala zprvu svou moc z přítomnosti Rudé armády, která zde po válce setrvala do roku 1958). Pátá zimní olympiáda se nakonec sice uskutečnila ve Svatém Mořici, ale olympijský sen zde v poslední době znovu ožívá. Od roku 2023 splňuje zdejší 2600 m dlouhá sjezdovka parametry FIS potřebné pro pořádání jakýchkoliv závodů v alpském lyžování a v roce 2027 se zde má jet světový pohár.

A konečně už je to tu, šindelem pokryté, se štíhlou věží k západu, maramurešské dřevěné kostely. Je jich tu na rumunské i ukrajinské straně několik desítek a osm z nich zapsaných na seznamu UNESCO. Výrazné siluety spolehlivě rozbíjející fádní tvářnost zdejších městeček a měst, v podstatě sáhodlouhých ulic. V jednom z nich, ve Vişeu de Sus, bychom měli nějaký čas věnovat poslední funkční evropské lesní železnici. Dnes to bohužel nedopadlo.

To už vjíždíme do Sighetu Marmației, osudového Sigetu, na jehož obrazy naráží čtenáři Eliho Wiesla, jednoho z nejvýznamnějších svědků šoa, který, mocen slova, zanechal svědectví … „Kousek od nás stoupaly plameny z nějaké jámy, gigantické plameny. Něco se tam pálilo. K díře přijelo nákladní auto a vyklopilo svůj obsah: byly to malé děti.“ (WIESEL, Elie. Noc). 
Přestože jsem se snažil nastavit navigaci tak, aby nás v těchto končinách vedla po levém břehu pohraniční Tisy, najednou jsme před sebou měli most a za ním Solotvyno. Za jiných okolností bychom pravděpodobně zvědavě a snad i s jistou hrdostí vjeli na území ukrajinské Zakarpatské oblasti, kterou naši předkové, tehdy jako Podkarpatskou Rus, civilizačně pozvedli, nyní jsme zvolili jistotu delší trasy.

Jiskřivé ráno v horách se změnilo v deštivý den. S prvními kapkami jsme zastavili na krátkou fotopauzu v obci Săpânța u Veselého hřbitova (Cimitirul Vesel). Za branou netradiční nekropole jsem se stal svědkem drobné, humorné příhody. To se dvojice žen, pečlivě umetající už tak bezvadně čistý chodník mezi kostelem a hroby, obořila na chlapíka, který se k nim vydal poněkud nejistým krokem. Zejména mladší a statnější z nich, výmluvně hrozící smetákem, přiměla opilce, aby místo spěšně opustil.

Po poledni jsme dospěli do západomaďarských rovin skrápěných vydatnými lijáky a kolem třetí se ubytovali v penzionu Agyagos Vendégház, na klidném místě, v zahradě plné jarních květů, přesto nedaleko historického centra Egeru. 

Déšť naštěstí ustal, a tak se naskytla příležitost prohlédnou si s dostatkem času město proslulé především událostmi roku 1552 – úspěšnou obranou proti turecké přesile, vedenou Istvánem Dobó.  Obléhání věnovaná, zcela nová expozice na hradním návrší je velice názorná, pro někoho možná až banálně (vzpomněl jsem si na muzeum v albánské Krujë) s rozumnou mírou důrazu na národní hrdost.

Nevelké historické centrum města, mezi hradním návrším a předimenzovanou katedrální bazilikou sv. Jana apoštola, je celkově ve velmi pohledném stavu. I zvídavý turista jej projde řekněme za hodinu až dvě. Velkopáteční podvečer přilákal do centra spoustu návštěvníků a naznačil, že v exponovaných dnech tu může být nepříjemně přeplněno. 
Potěšila místní gastronomie i ceny, a obzvlášť jídelní lístky i v českém jazyce. 
Takže, menj és nézd meg Egert!