Největší turistické lákadlo Madeiry - tisíce kilometrů zavlažovacích kanálů, levád. Vedou místy civilizovanými i zeleným tichem unikátních vavřínových lesů ...

Leváda dos Tornos - první, na kterou jsme na Madeiře nastoupili. Měkká cestička podél betonového koryta - klidně plynoucí půlmetr čiré vody po levici, místy až do prašna rozšlapaná rezavohnědá půda a vroubená porosty kalokvětů (oč zde nepůvodnějších, o to častějších). Cesta plynula z větší části lesem, zaznamenal jsem vskutku urostlé eukalypty, akácie (obdivuhodně vitální na nedávných požářištích), kaštanovník, z povědomých dřevin české krajiny pak javor klen a ořešák vlašský.

Prošli jsme kolem jednoduché zemědělské usedlosti obklopené zahradou - kupodivu nejhůře se tu na první pohled dařilo jabloním. Už během úvodních kilometrů jsem registroval první z místních ptačích endemitů, králíčka madeirského a také překvapivou kombinaci pod hladinou levády - kolem pstruhů stojících na dně proplouvalo několik nafouklých utopenců - potkanů.

Trasa prochází také soukromým rekreačním areálem Choupana Hills Resort & Spa, zde je turista informován, aby z cesty nikam neodbočoval (a byl co nejrychleji zase pryč). Viděl jsem tu svého prvního monarchu plachtícího nad rozkvetlými předzahrádkami. Z levády jsme sestoupili krátkou a prudkou odbočkou k čajovně Jasmine - manželka si objednala, já jsem sledoval a nakonec celkem slušně vyfotil monarchu, který poletoval kolem kvetoucích oleandrů a komulí. Narazil jsem zde ještě na jednu zajímavost - veliké, zvonovité a nelepivé sítě mediteránního pavouka jménem cyrtofora opunciová.

Leváda Gran Canal do Norte - v devět ráno odjíždíme z Porto Moniz, při krátké zastávce u sošky Panny Marie ochránkyně řidičů na vyhlídce v serpentinách nad městečkem sleduji pozoruhodného holuba trokaze. Stoupání na náhorní planinu Paúl da Sera (1500 m) - jedeme na místní poměry neutěšenou krajinou spasenou skotem, porostlou hasivkou, sem tam janovcem a keři hlodaše. Registruji několik orebic a siluety obstarožních větrných elektráren. Zajíždíme na okraj řídkého smrko-douglaskového lesíka pod vrcholem Estanquinhos (1607 m), teplota jen něco málo přes deset nad nulou, sluneční paprsky se třpytí v kapkách neobyčejně vydatné rosy/ vysrážené mlhy. Následuje ne zcela příjemný sestup kamením pokrytou cestou k nástupu na Gran Canal do Norte.

Z mnoha odstínů okolní zeleně vybočují bílé květy jochovců (Clethra arborea). Pstruzi stojící v proudu značí, že o bezvadné kvalitě vody netřeba pochybovat. Na trase prolézáme několik tunelů, naštěstí je dopoledne a tak se v nich setkáváme s minimem turistů. Vpravo nad námi hřbet s větrníky, vlevo směrem k moři svahy rozpracované terasovitými políčky.

Ze svahů crčí drobné vodopády a splývají dlouhé listy nápadné kapradiny Woodwardia radicans. Konečně mám příležitost prohlížet si některé z  dlouhé řady místních endemických rostlin (13 % zdejší květeny) - keřovité mléče (Sonchus fruticosus), kopretinovce, kakost madeirský, prstnatec (Dactylorhiza foliosa). Jen na dálku, bez možnosti pořídit rozumnou dokumentační fotku, zaznamenávám v zeleném šeru pěkných pár metrů pod cestou pověstný Isoplexis sceptrum. 

Trasa končí v sedle Encumeada (1007 m) s restaurací a prodejnou suvenýrů.

Levády Do Risco, 25 Fontes, Da Rocha Vermelha - začínáme opět na Paúl da Sera, tentokrát je parkoviště ve 1290 m a sestupem míříme asi 2 km k východisku levády Do Risco, kterým je Rabacal (1064 m). Vřesovce (Erica arborescens) všude kolem jsou ozdobeny závěsy lišejníků, někde procházíme dokonce i pod klenbou jejich korun, společnost nám dělá místní poddruh pěnkavy obecné (Fringilla coelebs maderensis), v křovinách vyzpěvuje pěnice brýlatá. Na prvních dvou levádách je spousta turistů, na třetí je situace pravým opakem. Konečně fotím Isoplexis, vzhledem k datu už dokvétající ...

Leváda dos Piornais - mezi Camara de Lobos a západní periferií Funchalu je jednou z nejstarších na ostrově. Budovaná od 16. století jako zdroj vody pro dnešní hlavní město. Není obklopena krajinou nijak půvabnou, zajímavá místa ovšem nepostrádá. Třeba drobné, těsné tunýlky a z mého pohledu zejména výsadby banánovníků, jejichž kulturu jsem viděl už v Izraeli, tenkrát však pouze z jedoucího auta. Slabším povahám by nemusel vyhovovat pohyb po zkorodovaném plechu, který místy překrýval její tok.

Leváda do Paúl - byl to jediný výlet, kdy jsme se při našem pobytu setkali s odvrácenou i když vlastně běžnou tváří zdejšího počasí - mlha, silný západní vítr, déšť kolísavé intenzity a teplota mírně nad deseti stupni. Z planiny Paúl da Serra jsme sestupovali nejdříve podle stružky široké jen cca 20 cm, promoklými pastvinami plnými zkřehlých sarančat. Na jednom místě byl pohyb krátkým balvanitým úsekem celkem nebezpečný. Potkáváme krávy, naštěstí netečné, a nastupujeme na vlastní levádu - vrstevnicovou, ušlapanou, hliněnou stezku, za špatného počasí možná až monotónní. Nám se však počasí postupně lepšilo, objevila se duha a oblačnost zmizela. Výhledy přes někde vypálenou, jinde vypasenou, rozhodně však biologicky značně degradovanou horskou krajinu končily až dotekem nebe a mořské hladiny. Pozorovateli neujdou větrné elektrárny a také "fotovoltaický svah". Táhlé, odlesněné svahy jsou rozděleny pásy z nakupeného klestu (vzpomněl jsem si na české imisní holiny 90. let) a snahu o opětovné obnovení jejich biodiverzity prozrazují zelenavé plastové tubusy chránící sazenice původních druhů. Celkově pohodových pět kilometrů, na jejichž konci jsme dospěli ke kapličce Nossa Senhora de Fátima.

Levada do Caldeirão Verde, Caldeirão do Inferno - tak tohle je ta skutečná Madeira, pokud tuto trasu neabsolvujete, nemělo podle mne vůbec smysl ostrov navštívit. Teprve zde, obklopeni bujnou zelení vavřínových lesů na neuvěřitelně strmých stanovištích, se snad můžete dojmově přiblížit pocitům Portugalců, kteří před staletími vstoupili do ostrovní divočiny a spontánně ji pokřtili jako Ilha da Madeira. Zdejší vegetaci ochránilo atlantické klima před výkyvy ledových a meziledových dob, "třetihory tu trvají dodnes", nepřístupná údolí pak neumožnila těžbu a transport dříví na pobřeží. Východiskem je Casa das Queimadas (nejezdí sem hromadná doprava) - u této pohádkově vyhlížející dvojice stavení pod došky jsou vysazeny i některé místní endemity. Cestou se postupně vymaníte z objetí nepůvodních dřevin a vstoupíte do porostů původního složení, i laika uchvátí některé dřeviny svou velikostí či utvářením bazální části kmene. Nechybí tunely, voda skrápějící svahy, jezírka ani strmý výstup do schodů a místa hrozící disponovaným jedincům závratí. Oněch 17 km tam a zpět by pro člověka s průměrnou kondicí nemělo při dostatku času představovat žádný problém. Měli jsme štěstí, že turistů nebylo mnoho, zvláště do druhého údolí (Inferno) už byla cesta velmi klidná.