Na gdaňském nádraží nasedáme do vlaku TLK 51110 "Biebrza“, který v 6:45 vyráží jihovýchodním směrem do Białystoku. Z jeho trasy však projedeme jen kousek. Během hodiny přejíždíme na okraji Tczewa řeku Vislu, která se nedaleko odtud vlévá do Baltského moře a míjíme hrad Řádu německých rytířů v Malborku, na nějž je z železničního mostu přes řeku Nogat v ranním světle pěkný pohled. Přesně podle jízdního řádu, tedy v 7:42, vysedáme v Elblągu, stotisícovém, historickém městě ležícím na stejnojmenné řece.

 
Se jménem tohoto místa, aniž bych tehdy tušil, kde se nachází, jsem se poprvé setkával v hodinách mateřského jazyka na své trutnovské alma mater, když jsem ze sebe opakovaně sypal pobělohorská, exulantská útočiště JAK. Tak tedy zde, při baltském pobřeží, tehdy ovládaném Švédskem, našel učitel národů v letech 1642-48 zázemí. Komenského dopisy naznačují, že sám by raději do Gdaňsku nebo Toruně, ale správce území, zkušený diplomat, kancléř Axel Oxenstierna, zvolil toto, tehdy nábožensky tolerantní sídlo.  Komenský tu vyučoval primány gymnázia filozofii a pracoval na učebnicích pro švédské školy, což nakonec nedopadlo. Hlavním tvůrčím plodem tohoto období je pak dílo Novissima lingvarum methodus, tedy Nejnovější metoda jazyků, vybudovaná spolehlivě na didaktických základech, vyložená věcně na příkladu latiny atakdále atakdále. 

Naproti hlavnímu nádraží má náš čtěný krajan dokonce téměř kilometr dlouhou ulici, na níž je mj. nemocnice, průmyslovka či obchodní centrum. I když ne všichni si tu myslí, že je to v případě „švédského špiona a zrádce“ dobrý nápad.  

Kvůli Komenskému jsme sem, ale dnes nezavítali. Takže se vydáváme do ulice Vodní, odkud začne naše plavba po Ostródsko-elblągském kanále (také Elblągský kanál), vodním systému spojujícím jezera v oblasti Západních Mazur s Viselským zálivem. Stometrové převýšení zde plavidla překonávají prostřednictvím „výtahů“ mezi jednotlivými úseky plavební dráhy. V rozhodnutí seznámit se s technickým unikátem, jedním ze „sedmi divů Polska“, mne utvrdilo už rozvažování nad mapou – tisíce hektarů vodou prosáklého území, to musí být přece přírodní ráj! 

A skutečnost nezklamala …

Rákosiny, houštiny bezů a kalin, olšiny s mnoha torzy, mělké jezerní plochy zarostlé lekníny, stulíky a řezanem – rozsah ploch ponechaných přírodním silám je tu dalece nad běžnou středoevropskou zkušenost. Takových bylo prvních asi 10-12 km plavby, během nichž jsem z paluby zaznamenal následujících 25 druhů avifauny: břehule říční, bukáček malý, čejka chocholatá, husa velká, jiřička obecná, kachna divoká, kormorán velký, krkavec velký, kukačka obecná, labuť velká, luňák hnědý, lyska černá, moták pochop, orel mořský, potápka černokrká, potápka roháč, racek chechtavý, racek bělokřídlý (asi), rákosník velký, rybák obecný, strnad rákosní, špaček obecný, vlaštovka obecná, volavka bílá, volavka popelavá.

Na úrovni vesnice Dłużyna pak kanál vstupuje do zemědělské krajiny a s mírně rostoucí nadmořskou výškou přibývá i lesa. A splavování dřeva bylo i jedním z motivů stavby kanálu. Nedaleko jeho jižního konce u města Ostróda se nachází Rezerwat przyrody Sosny Taborskie – lokalita s mimořádně kvalitním ekotypem borovice lesní, jejíž dlouhé, bezsuké kmeny s minimální sbíhavostí bývaly pro evropské námořní mocnosti ceněným materiálem pro stavbu lodních stožárů.  

Tady za jezerem Družno začal úsek, kde loď překonala postupně pětici skluzů. Na celém důmyslném technickém řešení mne obzvlášť překvapilo, jak nečekaně tichý je pohyb výtahů. 

Naše plavba startovala v 9:00 a skončila po čtyřech hodinách nad skluzem Buczyniec, odkud plavební společnost vypravuje autobusy zpět do Elblągu. Jelikož mimo mne a manželky byly mezi patnácti výletníky i dva zkušení borci, kteří na sever Polska dojeli na kole z Jiráskova kraje, není snad úplně mimo, když si zkusím představit alespoň nějaký stručný informační materiál nejen v polštině a němčině.

Tečkou za vydařeným výletem byl vynikající smažený candát v nenápadné smažalni.