Kdekoliv pobývám, snažím se tam navštěvovat arboreta a botanické zahrady. Nejen ze zájmu o poznání světa rostlin, ale i pro jejich atmosféru – klid, někdy až opuštěnost, většinou minimum návštěvníků, sálání pozitivní energie mimo všeobecné pachtění za úspěchem.

Poslední dopoledne březnového lisabonského pobytu jsme se vydali z náměstí Rossio, kolem stejnojmenného nádraží, přes Praça dos Restauradores, pod rašícími platany na Avenida da Liberdade, pak šikmo vlevo, strmě do kopce kolem Praça da Alegria (mimochodem překrásného náměstíčka s nezbytným kioskem a úchvatnými stromy, kde bych chtěl během nějaké příští návštěvy Lisabonu v klidu posedět a rozjímat), křivolakými ulicemi  kolem bezejmenného plácku se skupinou omamně vonících pomerančovníků (souřadnice 38.71672235759666, 9.147154323702676) k parčíku Jardim do Príncipe Real, kde jsme se již dříve obdivovali neobyčejnému jedinci cypřiše Cupressus lusitanica. Šikmo naproti se nachází vchod do  Jardim Botânico de Lisboa.

I když v okolních ulicích probíhá intenzivní stavební ruch (tyčící se jeřáby, rekonstrukce domů z nichž leckde zachovávají jen uliční zdi – a samozřejmě i hluk), ponořil jsem se s nadšením do hájemství exotických rostlin a především mnoha působivých stromů, kterým přes nevelké stáří zahrady dovolilo příznivé klima dorůst často impozantních rozměrů.

Zahrada může, záleží na založení, náladě či preferencích návštěvníka, působit v některých partiích dekadentně až ponuře, zejména budovy sousedního přírodovědného muzea a schodiště jsou navenek zchátralé, cesty mnohde pokrývají povlaky mechů a lišejníků, ale já jsem byl nadšen. Zahradu navíc příjemně oživoval jak pokřik papoušků, tak libozvučné projevy pěvců, z nichž nejlépe ladil s temnějšími zákoutími melancholický zpěv červenek.