Dopolední pietní akt na Vítkově a večerní shromáždění svolané na Staroměstské náměstí - dvě tváře oslavy našeho významného státního svátku. Na Vítkově byl k vidění v dobrém smyslu slova rutinní rituál připomínky význačného momentu naší státnosti. Na zaplněném Staroměstském náměstí jsem vnímal děj vrstevnatější - chválihodnou snahu o zdůraznění nesamozřejmých hodnot demokracie a národní suverenity (reakce na kauzu setkání Herman - dalajláma), přihřívání politické polívčičky ze strany zástupců KDU a STAN, kříšení ducha Listopadu důstojně (Pithart) i s poněkud zastydlou naivitou ("přineste si svíčky"), pozitivní transformaci odporu vůči Miloši Zemanovi v podobě ocenění pana Bradyho a to vše na vlně znechucení nad kroky prezidenta a jeho hradní kamarily ...

Celkově žádné překvapení.

Nebo snad přece jedno - pokud někdo čekal setkání s oslnivou "budoucností" nejvyšší státní funkce, měl smůlu. Pan Horáček působil překvapivě nejistě a k lidu občas promlouval jako " k dětem ve školce" - viditelně měl obavy, aby se "něco nesemlelo".

Nic myšlenkově podnětného z něj nevypadlo a věta o tom " že přijel z Roudnice" má potenciál zařadit se mezi bláboly typu "všetci kradnú". Konečně, v následujícím období až do ledna 2018 budeme moci sledovat, zda sázka na pokoru, skromnost a banality byla tím pravým receptem pro vítěznou cestu na Pražský hrad ...