Rodným krajem je pro mne kus středních Čech mezi Labem a Sázavou. Dostal se mi hluboko pod kůži v prvních patnácti letech života, než jsem zprvu postupně a nakonec definitivně přesídlil do Krkonoš. Na východě je ohraničen pomyslnou linií Zruč - Čáslav - Přelouč, západně Kácov - Uhlířské Janovice - Zásmuky - Pečky. Přesnější než geografie je jeho vymezení pocitem "tady jsem doma", splynutím mysli s důvěrně známou krajinou bez dominant a s minimem dramatických scenérií.

Je mi zdrojem obnovy duševních sil a tak se alespoň občas vracím ...

Koncem horkého července jsem si vyšlápl z Kácova domů. V poklidném letovisku na břehu Sázavy jsem pohovořil s majitelem do původní krásy obnovovaného zámku, zkontroloval kvalitu místního piva a po poledni přes Čertovu vyhlídku zamířil převážně liduprázdnými lesními cestami k severovýchodu.

Kvetoucím údolím Losinského potoka, přes Losiny do Petrovic II, kde jsem na hřbitově u kostela sv. Martina zavzpomínal na svérázného Láďu Žáka, který nás svážel modrým jezedáckým autobusem Škoda 706 RTO do školky v Malešově (nejraději jsem měl jednosedačku, vpředu, vedle motoru).

Pokračoval jsem přes Tlučeň, Starou Huť, Kamennou Lhotu a Vernýřov do Chroustkova.

Po pětdvaceti kilometrech v nohách se pak spalo náramně.