Výlet několikrát naplánovaný. Výlet ze kterého také několikrát sešlo. Když si po těch asi 22 km prohlížím jemným sítem separované fotografie, musím uznat, že ten pravý den pro toulky pohraničím Královéhradeckého a Libereckého kraje, na nějž stálo zato si počkat, nastal dnes.

Hlavní cíl - Kumburk (642 m. n. m.) byl pro mne nakonec méně atraktivní než zcela liduprosté zbytky Bradlece (542 m. n. m.). Vrcholové partie obou vulkanických vrchů hostí nádherná lesní společenstva se značným zastoupením jilmu a  určitě nepřehlédněte ukázkové výchozy čediče na nižším z nich.

Dopolední, pochodu přející svěžest vystřídalo počasí, které dávalo zapomenout na datum v kalendáři. Do reality ročního období nás vracelo zamlžené slunce nad hlavou, zrosená tráva, vybarvené koruny stromů a někdy i táhnoucí skřivani. Blahodárný koktejl, kterému skrze nížiny ukryté pod nízkou oblačností chyběly jen opravdu daleké výhledy.

Krásný kout naší vlasti jsme až na "hory Krkonošské" nahlíželi podobně, jak o tom zanechal svědectví Karel Hynek Mácha ve fragmentu historické prózy Valdice, napsaném v posledním roce jeho života:

"Rozmanitost byla hlavní vnadou krajiny této; milostná spanilost a vážná velebnost byly v ní spojeny jako v obličeji ... Za ním … na půlnoc a vlevo k východu ležely v dálce u velikém půlkruhu hory Krkonošské a temnomodrý stín střídal se po velebných stupních těchto s rudožhavým světlem prvního slunce. Po pravé straně … stínily - z temných vystupujíce dolů temné kopce Kumburk a Bradlec se svými hrady a za ními, vysoko nad ně, strměla krásná hora Tábor. Z hluboké nížiny táhla se zpovolna vzhůru až k své ohromné výši a na jejím dalekotáhlém hřbetě střídaly se od paty až ku polovici její výše zelená pastviště se zlatem v dlouhých polích dozrávajícího obilí; od polovice však byla rozlehlá pole lemována temnými lesy. Sem tam se míhaly v ranní záři jednotlivé dvory a jiná stavení - bud' v ourodné planině, bud' ve stínu temnozelených lesů umístěná. Po její hořejší, o něco příkřejší polovici modraly se husté mladé lesy a v příkrém čele hory vystupovaly místy šedé skaliny z temného houští, až na nejvyšším temenu se jí bělal málo rozeznaný kostel na obzoru rudého nebe co bílá skalina strmící na krvavém moři. Právě … v polední stranu obráceným, byla daleká rovina, po nížto se ourodná pole s květoucími lučinami střídala; na obzoru jejím stál chlum Veliš, korunovaný zdmi starého hradu, a o něco blíže strměl holý kopec Zebín. Tak byla tato rozkošná krajina kol a kolem uzavřena…"