Pokud vás cesty naším krajem zavedou na pomezí Náchodska a Rychnovska, mohli byste v blízkosti Městyse Nový Hrádek narazit na další pozitivní stopu školy, ve které vyučuji. Poblíž vrchu Šibeníku s moderním infocentrem a rozhlednou, byla v létě minulého roku posvěcena nová křížová cesta.

Výjimečnost tohoto drobného sakrálního objektu spočívá v okolnostech jeho vzniku – ve společném přičinění čtyř středních škol - České lesnické akademie Trutnov, která se podílela dodávkou jasanové kulatiny, jaroměřské řemeslné školy, tamtéž sídlícího gymnázia a hronovské průmyslovky. Zhruba 2,5 km okruh, patnáct zastavení, utěšené výhledy do údolí Olešenky a na předhůří Orlických hor - nejen pro věřící místo k zamyšlení či rozjímání.

Putování krásným, horkým dnem Nanebevzetí Panny Marie jsem si protáhl převážně liduprázdnými cestami (o to víc potěšilo setkání s nedávným absolventem našeho učebního oboru opravujícím na lesním pracovišti velkokapacitní štěpkovač) přes Dlouhé, Borovou, pak po zelené kolem Borovského mostku podle Mezného potoka k Holubímu palouku (také v těchto údolích zle řádil kůrovec, ale zůstaly impozantní douglasky, určitě přes 40 m vysoké a sem tam i statné vejmutovky, stojí za vidění.

Výstižně a působivě píše o prázdninových toulkách zdejším krajem kantorský synek z nedaleka:

"... cestou necestou od tůňky k tůňce, od kamenitého pstružího převisu k novému až ke křižovatce vod, hor a lesů v Potocích, kde Borovský potok padá do Olešenky, a s ní, kypící v pěnách přes balvany, po úpatí vrchů a nových vrchů a rozpálených pasek v stráních, teď v oslepujících pruzích provoněného slunce, teď chladem, šerem a vlhkem stínů, až do Pekla a ještě dál ...

... Celý den mohls nevyjít z lesů a kopců, neuslyšet lidského slova, nepromluvit, oněmět a zaniknout, vrátit se v noci domů sluch naplněn šumotem smrků a vod  a myšlenek z jiného světa, vloudit se oknem na lože v zadním pokoji, procitat ve tmě a slyšet jej znovu a dál donekonečna, ten táhlý, jednotvárný, blahý a sebejistý zpěv horské samoty. Vešly se do něho všechny sny o zázracích budoucnosti v jiném a lepším světě. "

(ČERNÝ, Václav. Paměti. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-072-1, I. díl 1921-1938) 

Nějaký ten pěšák se přece jen objevil na příjemně stinném úseku severní větve Via Czechia. Po proudu Olešenky k turistické chatě Peklo jsem jich ale víc než desítku nenapočítal. 
U pohledné Jurkovičovy stavby z desátých let 20. století se situace změnila. Jak také jinak. Až sem se dá dojet autem, jsou prázdniny, pravé poledne a restaurace má otevřeno.

Neměl jsem žádný důvod zde déle setrvávat a zamířil jsem k nejnižšímu bodu své trasy, ke kryté lávce přes Metuji (cca 320 m. n. m.) a za ní vykračoval stoupáním s pěknou vyhlídkou na náchodský zámek a Ostaš do Přibyslavi (475 m. n. m.).

Zbývajících 8 km na vlak Starkoče doprovázely nepřehlédnutelné projevy obecně známého, nešetrného a tvrdošíjně neopouštěného hospodaření se zemědělskou půdou. Po nedávných vydatných deštích bylo na několika místech třeba vyhnout se splachům ornice na cestách (a to se nejedná o nijak zvlášť kopcovitý terén).

Oko přece jen i tady našlo útěchu, uklidňující pohled od Václavic na hladinu Rozkoše, zrcadlící se lehkém odpoledním oparu.

S pětadvaceti kilometry v nohách jsem se vláčkem vydal zpátky do Krkonoš.