Jasně - svižníci! Konkrétně svižníci polní, nejhojnější a také nejlépe odlišitelní zástupci broučí čeledi čítající v ČR asi 6 druhů. Tenhle polní je zelený. Ostatní do hněda s bělavými skvrnkami - navzájem podobní tak, že jim i věci znalý entomolog musí pečlivě prozkoumat tvarování a ochlupení čelní části hlavy.
 

Foťák jsem měl u sebe, takže jsem svižně sesedl a pokusil se navzdory brblání dcery, která mé nadšení zcela nesdílela, něco nafotit. Kupodivu se mi podařilo po chvíli asi trochu "splynout" s děním kolem a jeden z hbitě lovících dravců mne nechal přiblížit na několik desítek centimetrů.
 

Když jsem se mu tak díval přes hledáček do očí, vzpoměl jsem si, jak mne jako dětského čtenáře fascinovala kapitola o největších dravých broucích světa, příbuzných našich svižníků - až sedmicentimetrových afrických mantichorách v nepřekonatelném hmyzím cestopise pánů Mareše a Lapáčka Nejkrásnější brouci tropů (Academia, 1980).

Film o mantichorách.

V tenké, ohmatané knížce z mé knihovny je i tato pasáž, která s pohledem do hmyzích očí rezonuje: " Obrnění rytíři, skrytí za svým krunýřem i za svou maskou, která zůstává v boji i ve smrti stejná. Jejich bezvýrazná tvář neprozradí ani v nejmenším nic z toho, co se kdesi uvnitř odehrává. Vše je skryto za tvrdou mlčenlivou přilbou, kterou nastavili zvědavosti světa. Jsou chráněni neproniknutelně jako nějaké bytosti z jiné planety."